Leden 2010

hvězdičky když blázní

30. ledna 2010 v 19:55 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  hýbací obrázky
tanicky.gif
animace.gif
kapitulationkapitulationkapitulation
reta



koně..pro přehlídky

29. ledna 2010 v 13:49 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  konííššci


http://www.prohorses.cz/image/up_load/prohorses/plemena/frisky-kun-nas-chov_v.jpghttp://businessman.kr-moravskoslezsky.cz/Files/Czech/Sport/kon%C4%9B.jpg

http://www.galop.wz.cz/Alcatraz.jpg
http://www.konepruske-jeskyne.cz/fotky/kun.jpg

Nádherný hřebec!
koně
http://www.granulky-domu.cz/foto/male/30159.jpg
http://www.vannercentral.com/images/The%20Old%20Horse.jpg

koně přes překážky

29. ledna 2010 v 13:44 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  konííššci







7.část...5.díl-zkouška smrti

22. ledna 2010 v 9:10 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)
19.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Pomalu jsme se s Kurdou vrátili ke Gavnerovi.Sedli jsme si vedle něj a chvíli jsme mlčeli.Konečně promluvil Gavner otupeným, roztržitým tónem."Napočítal jsem jich 34."
"Když jsme se dívali my, bylo jich 35," řekl Kurda.
"Kolem jsou dvě jeskyně podobné velikosti," poznamenal Gavner."Mohli by tam být další."
"Co tu dělají?" zeptal jsem se šeptem.
Oba upíři se na mě podívali.
"Proč myslíš, že tu jsou?" zeptal se Gavner.
Nervózně jsem si olízl ret.
"Aby na nás zaútočili?" zkusil jsem to.
"Přesně tak," prohlásil Gavner temně.
"Ne tak určitě," řekl Kurda."Mohli přijít, aby probrali mír."
"To si myslíš?" ušklíbl se Gavner.
"Ne," povzdechl si Kurda."Vlastně ne."
"Musíme varovat upíry," prohlásil jsem.
Kurda kývl."Ale co tvůj útěk? Jeden z nás tě může dovést do -"
"Zapomeň na to," přerušil jsem ho."Neuteču od něčeho jako je tohle.""No tak pojďme," Kurda se vyškrábal na nohy a zamířil k tunelu pod řekou."čím dřív to řekneme ostatním, tím dřív se můžeme vrátit a-" Už byl skoro v tunelu, ale rychle se otočil a přiskočil ke stěně. Naznačil nám, ať zůstanem kde jsme,vplížil se do tunelu a zase vyrazil nazpátek."Někdo jde!" zasyčel.
"Upír nebo vampýr?" zeptal se Gavner.
"Je tam moc tma.Myslíš, že můžeme risknout zůstat a zjistit to?"
"Ne," řekl Gavner."Musíme se odtud dostat." Prohlížel si únikové východy."Můžeme se do Síní dostat prostředním tunelem, ale zabere to moc času. Jestli zahlídnout stopu Darrenovy krve a půjdou po nás..."
"Půjdeme levým tunelem," řekl Kurda.
"Ten nevede nikam," zamračil se Gavner.
"Podle map ano," opravil ho Kurda."Napojuje se na něj malý tunel, snadno přehlédnutelný. Našel jsem ho jen náhodou."
"Jsi si jistý?" zeptal se Gavner.
"Mapy nelžou," řekl Kurda.
"Tak pojďme," rozhodl Gavner a vyrazili jsme.
Úplně jsem zapomněl na bolest, jak jsme letěli tunelem. Nebyl čas se strachovat o vlastní život. Celému upířímu klanu hrozilo nebezpečí a já dokázal myslet jen na to, dosatt se do Knížecí Síně a zastavit to.
Když jsme se dostali k tomu napojenému tunelu, dostali jsme se do jeskyně. Zklamaně jsme se dívali na stěnu, a pak Kurda zaklel a kopl do kamenů.
"Omlouvám se," povzdechl si.
"Není to tvá vina," řekl mu Gavner."Nemohls to vědět."
"Kam půjdeme teď?" zeptal jsem se.
"Zpátky jeskyní?" navrhl Gavner.
Kurda zavrtěl hlavou.-"Jestli nás objevili, šli by po nás. Můžeme použít ještě jeden tunel. Zavede nás stejným směrem a napojuje se do Síní."
"No tak jdeme," štěkl Gavner a šli jsme za Kurdou.
Mluvili jsme, co nejmíň to šlo, občas jsme se zastavili a poslouchali jsme, jestli nás nikdo nesleduje. Nic nebylo slyšet, ale to nemuselo znamenat, že nás někdo nehoní - vampýři se můžou pohybovat stejně tiše jako upíři.
Po chvíli se Kurda sehnul a natočil k nám hlavu."Jsme přímo za jeskyní s vampýry," šeptal."Pomaleji a opatrněji. Když nás zahlídnou, bojujte o život - a pak utečte!"
"Počkejte," řekl jsem."Nemám žádnou zbraň. Nějakou budu potřebovat, jestli nás napadnou."
"Mám jenom nůž," řekl Kurda."Gavnere?"
"Já mám dva, ale budu je potřebovat oba."
"A čím budu bojovat já?" prsknul jsem."Zkaženým dechem?"
Gavner se pousmál."Nic proti, Darrene, ale když je nezvládneme já s Kurdou, nemyslím, že bys nám mohl nějak extra pomoct. Když se dostaneme do potíží, popadni Kurdovu mapu a utíkej do Síní; my tu zůstanem a budem bojovat."
"To nemůžu," zalapal jsem po dechu.
"Uděláš, jak jsem řekl,"zavrčel Gavner a nenechal mě o tom diskutovat.
Zase jsme vyrazili, mnohem opatrněji. Doléhaly k nám zvuky z jeskyně - vampýří smích a tichý hovor. Kdybych byl sám, asi bych zpanikařil, ale Kurda s Gavnerem byli z jiného těsta, a jejich klid mě držel v rovnováze.
Naše štěstí zmizelo, když jsme zabočili do dlouhé chodby a narazili na osamělého vampýra,který se k nám blížil a pohrával si s opaskem. Ztuhli jsme, když zvedl hlavu. Uvědomil si, že nesjme vampýři, a otevřel pusu ke křiku.
Gavner vyrazil a zaleskly se nože. Jeden vrazil vampýrovi do břicha, a druhým mu podřízl hrdlo, než stačil vydat jakýkoliv zvuk. Bylo to těsné a slabě jsme se usmívali, když Gavner pokládal mrtvolu na zem. Ale když jsme chtěli dál, v ústí chodby se objevil další vampýr a zaječel o pomoc.
Gavner naštvaně zavrčel."Tolik k tajnosti," zamumlal, když se začali blížit vampýři. Postavil se doprostřed tunelu, zkontroloval obě zdi a pak se podíval přes rameno."Běžte, vy dva. Zdržím je, co nejdéle to půjde."
"nenechám tě s nimi samotného," prohlásil Kurda.
"Necháš, jestli použiješ mozek," řekl Gavner."Tenhle tunel je úzký. Jedna osoba je zaměstná stejně dobře jako dvě. Dostaň se s Darrenem do Síní co nejdříve to půjde."
"Ale -" začal Kurda.
"Marníš naše šance!" zařval Gavner a bodl nožem po nejbližším vampýrovi, aby se stáhnul."Odtáhni toho mrtvého vampýra za mnou pryč, ať o něj nezakopnu - a padej!"
Kurda smutně kývl."Hodně štěstí, Gavnere Zurči," řekl.
"Hodně štěstí," zamumlal Gavner a zaútočil.
Odtáhli jsme tělo dál a vydali jsme se zpátky to chodby. Kurda se tam zastavil a tiše si Gavnera prohlížel, jak bodal nožem do vampýrů. Držel si je od těla na délku ruky, ale byla to otázka minut, kdy se na něj navalí, připraví ho o zbraně a zabijou.
Kurda se otočil, aby mě odvedl, ale najednou se zarazil a vytáhl mapu."Pamatuješ si na tu komnatu, kterou jsme navštívíli?" zeptal se."Síň Poslední cesty?"
"Ano."
"Myslíš, že bys z ní trefil zpátky do Síní?"
"Pravděpodobně."
Sklonil mapu a ukázal na tunel, v kterém jsme byli."Běž na konec," řekl."Zatoč doprava, pak zase doprava, a pak čtyřikrát doleva. Tím se dostaneš do komnaty. Počkej pár minut, kdyby jeden z nás přišel. Zklidni si dech. Snaž se převázat si rány, abys nekrvácel. Pak běž."
"A co jdeš dělat ty?" zeptal jsem se.
"Pomoct Gavnerovi."
"Ale on řekl -"
"Já vím, co řekl!" vyjel Kurda."Je mi to jedno. Spolu to zvládnem líp." Pevně mi sevřel rameno."Hodně štěstí, Darrene shane."
"Hodně štěstí," odpověděl jsem sklíčeně.
"Nestůj tu a nekoukej," řekl."Vyraž hned."
"OK?" souhlasil jsem a vyrazil jsem.
Dostal jsem se až na druhou zatáčku doprava, než jsem se zastavil.Věděl jsem, že bych měl poslechnout Kurdu a utéct do Síní, ale nemohl jsem snést představu, že opouštím své přátele. Kvůli mě se dostali do problémů. Bylo by nefér je nechat v nebezpečí života, zatímco já si klidně uteču. Někdo musí upíry varovat, ale nepřišlo mi, že bych to měl být já. Kdybych Kurdovi řekl, že bych nenašel cestu, musel by jít on a já bych mohl bojovat s Gavnerem.
Zacouval jsem zpátky do tunelu, kde zuřil boj. Když jsem se tam dostal, Gavner se pořád držel. Kurda se nemohl dostat dopředu. a oiba spolu diskutovali."Řekl jsem ti, abys odešel!" křičel Gavner.
"A já ti říkám, že nepůjdu!" odsekl Kurda.
"A co Darren?"
"Řekl jsem mu cestu."
"Jseš blázen, Kurdo," vrčel Gavner.
"Já vím," zasmál se Kurda."Tak, necháš mi taky kousek, nebo se mám poprat nejdřív s tebou?"
Gavner bodl vampýra a zanechal mu na tváři dlouhý, červený škrábanec, pak ustoupil."Fajn," vrčel."Jak se to příště trochu zvolní, dostaň se doprava."
"Souhlas," kývl Kurda a držel si nůž pevně u boku.
Připlížil jsem se dopředu. Nechtěl jsem se ozvat a vyrušit je. Byl jsem skoro za nima, když první vampýr spadl o metr, dva a Gavner křiknul,"Teď!"
Gavner uskočil doleva a Kurda dopředu, tam kde byl předtím Gavner. Uvědomil jsem si, že je moc pozdě zaujmout Kurdovo místo, tak jsem se začal váhavě otáčet. Ale najednou se stalo něco šíleného, co mě přimělo jen paralyzovaně zírat.
Jak si Kurda stoupl vedle Gavnera, zvedl nůž vysoko a nekompromisně s ním bodl. Zabořil se hluboko do břicha oběti, rozevřel ho, znamenalo to jistou smrt. Bylo by skvělé, kdyby ten cíl byl nějaký vampýr. Ale Kurda nezabodl ostří do jednoho z fialových škůdců - bodl ho do Gavnera Zurče!





20.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Nerozumněl jsem, co se děje.Ani Gavner. Opřel se o zeď a zíral na nůž ve svém břichu. Pustil svoje nože a snažil se vytáhnout tenhle, ale opustila ho síla a on se svezl na podlahu.
I když jsem byl já a Gavner šokovaný, vampýři tolik ne. Uklidnili se a vrátili se do jeskyně. Ten s červeným škrábancem na obličeji si stoupl před Kurdu a prohlížel si umírajícího upíra"Na minutu jsem myslel, že jsi mu přišel pomoct."
"Ne," odpověděl Kurda. Zněl smutně." Zneškodnil bych ho a odtáhl někam pryč, kdyby to bylo možné, ale ostatní by vycítili jeho mentální volání. Před náma je kluk, poloupír. Je zraněný, tak nebude těžké ho chytit. Chci, aby zůstal naživu. Nebudou schopní ho vystopovat."
"Ty myslíš toho kluka, co stojí za tebou?" zeptal se vympýr.
Kurda se ostře obrátil."Darrene," zalapal po dechu."jak dlouho tu jseš? Kolik jsi toho -"
Gavner zamručel.Vystřelil jsem, ignorujíc Kurdu i vampýra, a klekl jsem si vedle umírajícího kamaráda. Měl otevřené oči, ale jakoby neviděl nic."Gavnere?"zeptal jsem se a vzal jsem ho za ruce, které byly zamazané krví. Upíří generál kašlal a třásl se. Cítil jsem, jak přichází o život."Jsem s tebou, Gavnere," šeptal jsem a brečel jsem."Nejseš sám. Já -"
"Pr-pro-," zamumlal.
"Co je?" ztuhl jsem."Nepospíchej. Máš spostu času." To byla obyčejná lež.
"Pro-promiŇ, jestli tě mu-moj-moje ...chrápání...budilo,"sípal.Nevěděl jsem, jestli to jsou slova pro mě nebo pro někoho jiného a než jsem se mohl zeptat, jeho obličej zkameněl a jeho duše se odebrala do ráje.
Opřel jsem si čelo o Gavnerovo a zoufale jsem zavyl, přitiskl jsem si k sobě mrtvé tělo. Vampýři by mě mohli snadno dostat, ale byli v rozpacích a nikdo se mě nevydal chytit. Jen tam postávali a čekali, až přestanu brečet.
Když jsem konečně zvedl hlavu, nikdo se mi neodvážil podívat do očí. Všichni se podívali do podlahy, Kurda ze všech nejrychleji."Tys ho zabil!" zasyčel jsem.
Kurda polkl."Musel jsem," řekl ochraptěle."Nebyl čas dopřát u důstojnou smrt - mohlses dostat pryč, kdybych ho nechal vampýrům."
"Věděls, že tu jsou," zašeptal jsem.
Kývl."Proto jsem nechtěl jít cestou pod řekou," řekl."Bál jsem se, že by se tohle mohlo stát.Všechno by bylo v pořádku, kdybychom šli tudy, kudy jsem chtěl já."
"Jsi s nima spřáhnutý!" zakřičel jsem."Jseš zrádce!"
"Nerozumíš, co se tu děje," povzdechl si."Vypadá to strašně, ale není to to, co si myslíš. Snažím se naší rasu zachránit, ne jí zavrhnout. Jsou věci, které nevíš - které žádný upír neví. Gavnerova smrt je politováníhodná, ale když vysvětlím -"
"Jdi do hajzlu s vysvětlením!"ječel jsem."Jseš zrádce a vrah - hlupák nejvyššího řádu!"
"Zachránil jsem ti život," připomněl mi Kurda jemně.
"Za cenu Gavnerova," vzlykal jsem."Proč jsi to udělal? Byl to tvůj přítel. On..." zavrtěl jsem hlavou a pokračoval jsem, než mohl odpovědět."Nevadí. Nechci to slyšet." Stoupl jsem si, vzal jsem si jeden Gavnerův nůž a namířil jsem ho před sebe. Vampýři hned namířili své zbraně a přiblížili se.
"Ne!" křikl Kurda a zastoupil jim cestu."Řekl jsem, že ho chci nechat naživu."
"Má nůž," zavrčel vampýr se škrábancem."Chceš, aby nám usekal prsty, zatímco mu ho budeme páčit?"
"Neboj, Glaldo," řekl Kurda."mám to pod kontrolou." Rozhodil ruce a pomalu se ke mě blížil.
"Ne!" vyjekl jsem."Nechoď blíž!"
"Nejsem ozbrojený," řekl.
"Mě je to jedno. Zabiju tě stejně. Zasloužíš si to!"
"Možná," souhlasil Kurda,"ale nemyslím, že zabiješ neozbrojeného, ať už udělal cokoliv. Jestli se mýlím, zaplatím nejkrutější daní - ale myslím si, že ne."
Napřáhl jsem nůž, ale zase jsem ho sklonil. Měl pravdu - i když chladnokrevně zabil Gavnera, nemohl jsem udělat to samé."Nenávidím tě!" vyjekl jsem a hodil jsem po něm nůž. Uhnul, já se otočil a vyrazil tunelem pryč.
Jak za mnou vampýři vyrazili, slyšel jsem Kurdu, jak na ně volá, aby mi neublížili.Řekl, že jsem zraněný a daleko se nedostanu. Jeden zavolal, že se pokusí zablokovat jeden tunel. Další chtěl vědět, jestli mám s sebou nějaké zbraně.
Pak jsem se dostal z doslechu nepřátel a zrádce, a závodil jsem temnotiou, naslepo jsem utíkal a brečel pro obětovaného přítele - ubohého Gavnera Zurče.




21.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Vampýři si s pronásledováním dali načas.Věděli, že nemůžu utéct.Byl jsem zraněný a unavený, takže stačilo držet se blízko a uhnat mě.Jak jsem kličkoval tunelama, řev řeky se zvětšoval a já si uvědomil, že mě nohy vedou do spalovací komnaty. Napadlo mě změnit směr, abych Kurdu zmátl, ale tím bych se ztratil a už bych nikdy nenašel cestu.Jediná naděje byla držet se známé cesty.
Doběhl jsem do Síně Poslední cesty a zastavil jsem se, abych nabral dech. Slyšel jsem za sebou vampýry. Byli pořád moc blízko, abych si mohl odpočinout. Potřeboval jsem to, ale nebyl čas. Vyškrábal jsem se na nohy a hledal cestu ven.
Nejdřív se mi jeskyně nezdála povědomá a napadlo mě, že jsem si možná spletl cestu.Pak mi došlo, že jsem jen na opačné straně řeky než dřív. dostal jsem se těsně na břeh a viděl jsem tunel, do kterého bych se potřeboval dostat. A taky bledou postavu s bílýma očima a hadrama místo oblečení, sedící na kameni u zdi - Strážce Krve!
"Pomoc!" zaječel jsem a zíral jsem na vychrtlého muže, který se postavil a díval se na mě."Vampýři!" chraptěl jsem."dostali se do Hory! Musíte varovat generály!"
Podíval se na mě, zavrtěl hlavou a pak něco řekl jazykem, kterému jsem nerozumněl.Otevřel jsem pusu, abych varování zopakoval, ale než jsem mohl,udělal prsty znak,znova zavrtěl hlavou a odešel z jeskyně, zmizel ve stínech vedlejší chodby.
Zaklel jsem - Strážci musí být taky ve spolku s vampýry! - pak jsem se podíval na temnou vodu pode mnou a otřásl jsem se. Pramen nebyl přímo široký, a kdykoliv jindy bych ho hravě přeskočil. Ale byl jsem vyčerpaný, v bolestech a zoufalý. Chtěl jsem si jen lehnout a nechat se dostat vampýrama. Pokračovat nemělo cenu. Jasně že mě chytí. Bylo by mnohem lehčí se vzdát a ....
"Ne!" vykřikl jsem nahlas. Zabili Gavnera a zabijí zbytek upírů - včetně pana Hroozleyho - jestli se nedostanu do Síní první a nezastavím je. Musel jsem pokračovat. Trochu jsem couvl; připravoval jsem se na skok. Ohlídl jsem se a zjistil jsem, že se do jeskyně dostal první vampýr.
Ještě jsem trochu couvl, pak jsem doběhl ke kraji a skočil jsem.
Hned jsem věděl, že se mi to nepovede. Neměl jsem dost rychlosti ani odrazu. Napřáhl jsem ruce, že bych se snad mohl chytit okraje, ale chyběl mi dobrý metr a já spadl do ledové vody.
Proud mě hned chytil. Když jsem se vynořil na hladinu, tunel vedoucí na svobodu i ten do podzemí byly nade mnou. Natáhl jsem ruce a chytil jsem se kamene trčícího ze skály. Poslední silou jsem se na něj vyškrábal. I přes sílu vody jsem se položil na kámen a pevně jsem se držel rostoucích řas.
Byla to riskantní pozice, ale mohl jsem se z toho dostat - kdyby kolem v řece nebo nade mnou nestál aspoň tucet vampýrů se založenýma rukama a trpělivě čekali. Jeden kouřil cigaretu a hodil po mě nedoaplek. Netrefil se, nedopalek spadl do vody a se zasyčením zmizel v temném proudu.
Jak jsem se vyšplhal na kámen, zmrzlý a promočený, přemýšlel jsem, co dělat, a Kurda se protlačil davem a klekl si. Natáhl ruku, aby mi pomohl, ale já nedosáhl.
"Chyťte mě někdo za kotníky a držte mě,"řekl.
"Proč?" zeptal se ten vampýr, kterému říkali Galda."Nech ho utopit. To bude jednodušší."
"Ne!" štěkl Kurda."Jeho smrt nepřinese žádný užitek. Je mladý a přijme nové nápady. Potřebujeme upíry jako je on, jestli -"
"OK, OK," povzdechl si Galda a naznačil dvěma vampýrům, aby chytli Kurdu za kotníky a pomohli mu přes okraj, aby mě mohl zachránit.Zíral jsem na Kurdovu ruku, která se ke mě natahovala, pak na jeho obličej jen o několik centimetrů dál."Zabil jsi Gavnera," zavrčel jsem.
"To probereme později," odsekl a natahoval se po mém zápěstí.
Odtáhl jsem ruce a plivnul jsem mu na prsty, i když jsem tím skoro spadl do vody. Nemohl jsem snést myšlenku, že se mě dotkne."Proč jsi to udělal?" zasténal jsem.
Kurda zavrtěl hlavou."Je to moc komplikované. Pojď se mnou a já ti to později vysvětlím. Až budeš v bezpečí, suchý a ošetřený, sednu si s tebou a -"
"Nesahej na mě!" vyjekl jsem, když se pro mě zase natáhl.
"Nebuď hlupák," řekl."Nejsi v pozici, kde by sis mohl klást podmínky. Vem mě za ruku a nech se zachránit.Nic se ti nestane, slibuju."
"Ty slibuješ," vrčel jsem."Tvoje slva nic neznamenají. Jsi lhář a zrádce. Nevěřil bych ti, ani kdybys tvrdil, že je svět kulatý."
"Věřčemu chceš," odsekl,"ale já jsem to, co stojí mezi tebou a vodní hrobkou, tak si nemůžeš moc vybírat. Vem mě za ruku a přestaň se chovat jako idiot."
"Nemáš o tom ani ponětí," znachuceně jsem zavrtěl hlavou."Nevíš, co je čest nebo věrnost. Radši bych zemřel, než abych se vzdal špíně jako jsi ty."
"Nebuď -" začal, ale než mohl říct cokoliv dalšího, pustil jsem se, odtrčil od kamene nohama a vydal jsem se vodě."Darrene - ne!" zakřičel Kurda a znova po mě hmátnul. Ale bylo pozdě - jeho prsty nehmátly jen vzduch.
Doplaval jsem doprostřed proudu, dost daleko od Kurdy a jeho spojenců. Nastal moment zvláštního klidu, během kterého jsem se otočil. Podíval jsem se Kurdovi do očí a udělal jsem si Dotek Smrti."Dokonce i při smrti můžu být vítěz!" zavyl jsem a tiše jsem se pomodlil, aby to byla pravda, a aby moje smrt poštvala bohy upírů proti Krdovi a ostatním vampýrům.
A než mohl Kurda odpovědět, proud nade mnou vzal vládu a odnesl mě pryč strašnou silou, do temnoty, do šílenství,a do hladového břicha Hory.
(7.část-konec)

6.část...5.díl-zkouška smrti

22. ledna 2010 v 9:09 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)
16.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Už jsem se dřív dostával z pořádné kaše, ale tentokrát mi došlo štěstí. Byl jsem vydán na milost a nemilost divočákovi, a moc dobře jsem věděl, že se ke mě nebude chovat o moc líp než já k jeho parˇ'tákovi.
Jak jsem tam ležel a čekal na konec, oči upřené na prase, někdo za mnou vykřikl. Mezi upíry to začalo šumět a ten hlas se nesl jasně celou Síní:"NE!"
Do arény vpadl stín, skočil přesně mezi mě a divočáka, popadl oštěp a namířil ho na kance. Kanmec neměl čas uhnout ani zastavit. Nabodl se přímo na oštěp a pak narazil do mého ochránce, který ho strhl stranou, aby nespadl na mě. Ti dva spadli do prachu. Kanec se snažil dostat se zpátky na nohy. Ale ztratil kontrolu. slabě zakňoural. Pak zemřel.
Jak se prach usazoval, silné ruce popadly tělo kance na mě a odtáhly ho pryč.Když mě chytly za moje ruce a ten neznámý mi popomohl vstát, konečně jsem si uvědomil, kdo mi pomohl - Harkat Mulds!
Lidička mi prohlédl, aby se ujistil, že nemám nic zlomeného, a pak mi vedl pryč. Nad náma upírům došel dech. Pak, jak jsme se dostali ke dveři jich pár zasyčelo. A pár hučelo. Brzo byla celá Síň zaplněna výkřiky."Srab!" křičeli."Nečestný!" "Zabte je oba!"
Zastavili jsme se a zaraženě jsme se dívali na rozzuřené upíry.Před chvílí mě oslavovali jako hrdinu- a teď chtěí vidět mojí krev!
Ne všichni upíři volali.Pan Hroozley, Gavner a Kurda nezvedli hlas ani se nedomáhali spravdlnosti.Ani Seba, který jen smutně zavrtěl hlavou a otočil se.
Jak upíři křičeli, Vanez Blane přišel k aréně a přelezl plot.Zvedl ruce pro klid a hned se mu ho dostalo."Pane!" zavolal na Miku, který stál s kamenným výrazem za plotem."Jsem tím překvapený stejně jako vy všichni ostatní. Ale tohle nebylo v plánu a Darren za to nijak nemůže. Ten Lidička nezná naše zákony a jednal sám za sebe. Prosím, nepoužijte to proti nám."
Pár upírů se ozvalo, ale Mika krátce mávl a všichni zmlkli."Darrene," řekl kníže pomalu,"měl jsui to s tímhle Lidičkou naplánované?"
Zavrtěl jsem hlavou."Jsem stejně překvapený jako ostatní," řekl jsem.
"Harkate," zavrčel Mika."Jednal jsi z vlastní vle - nebo jsi poslouchal příkazy?"
"Žádné příkazy," odpověděl Harkat."Darren můj...přítel. Nemohl jsem zůstat....dívat se jak...zemře."
"Porušil jsi naše zákony," varoval ho Mika.
"VAŠE zákony," odsekl Harkat."Ne moje. Darren...kamarád."
Mika vypadal, že neví co dál, a přejížděl si prstem po horním rtu.
"Musíme je zabít!" zařval nějaký generál naštvaně."Musíme je oba vzít do Síně smrti a -"
"Klidně bys tak rychle zabil posla pana Sudda?" přerušil ho pan Hroozley mírně. Generál, který chtěl naše hlavy, ztichl.Pan Hroozley promluvil k celé Síni."Nesmíme jednat ukvapeně. Tenhle případ se musí dostat do Knížecí Síně, kde může být objektivně prodiskutován. Harkat není upír, tak ho jako upíra nemůžeme soudit. Nemáme právo mu vyswlovit rozsudek smrti."
"A co ten poloupír?" zeptal se jiný generál."On JE v našich právech,ON prohrál a musí být zabit."
"On neprohrál!" zakřičel Kurda."Zkouška byla přerušena. Zabil jedno prase - kdo říká, že by nezabil i to druhé?"
"Byl zachycený!" oponoval ten generál."Ten divočák ho právě chtěl vyřídit!"
"Pravděpodobně," souhlasil Kurda."Ale to se nikdy nedozvíme. Darren už dříve prokázal svou sílu a vynalézavost. Mohl odstrčit to mrtvé tělo a na poslední chvíli uhnout."
"Nesmysl!"zavrčel generál.
"Vážně?" prsknul Kurda a skočil do arény ke mě, Harkatovi a Vanezovi."Je tu někdo, kdo by mohl říct s jistotou, že by Darren prohrál?"
Pomalu se otočil a díval se na masu upírů."Je tu někdo, kdo by mohl říct, že byl v beznadějné situaci?"
Nastalo dlouhé ticho, které přerušil ženský hlas - Arra."Kurda má pravdu," řřekla.Upíři se ošili - nečekali, že se Arra postaví na Kurdovu stranu."Jeho situace byla vážná, ale ne beznadějná. Mohl přežít!"
"Tvrdím, že má Darren právo na opakování Zkoušky," řekl Kurda ve snaze vytěžit něco z ticha v Síni."Musíme ji odročit a znovu udělat zítra."
Všichni se s očekáváním podívali na Miku.Kníže chvíli mlčel a pak se podíval na pana Hroozleyho."Lartene?Co bys k tomu řekl ty?"
Pan Hroozley pokrčil rameny."Je pravda, že Darren vlastně nebyl poražený. Ale porušení pravidel obvykle znamená trest. Můj vztah k Darrenovi mě nutí mluvit pro něj. Ale bohužel, nevím, jak ho vykoupit. Ať jsou okolnosti jakékoliv, neuspěl ve Zkouškách."
"Lartene!" vyjekl Kurda."Nevíš, co říkáš!"
"Ale ani," povzdechl jsem si."A má pravdu."Odstrčil jsem Harkata a stoupl jsem si tváří v tvář Mikovi."Nechci zemřít, ale nebudu se prosit o žádné úlevy.Jestli je možnost zopakovat Zkoušku, udělám to.Jestli ne, nebudu protestovat."
Síní se nesl potěšený šepot. Ti, kteří se tlačili na plot se stáhli a čekali na Mikův výsledek."Mluvíš jako pravý upír," ocenil kníže."Neobviňuju tě z toho, co se stalo.Ani tvého přítele - není jeden z nás a nikdo ani nečeká, že se tak bude chovat. Proti Harkatovi se nic konat nebude - to můžu slíbit přímo tady a teď."
Někteří upíři na Harkata zírali, ale nikdo se neozval."A ohledně tvého neúspěchu," začal Mika, ale zaváhal."Musím to probrat s ostatními knížaty a generály. Nemyslím si, že by měl být tvůj život ušetřen, ale Kurda by mohl mít pravdu - mohlo by být možné Zkoušku opakovat. Co vím, nikdy se to nestalo, ale možná můžeme projednou porušit staré zákony."
"Vrať se do své kobky," rozhodl Mika," zatímco to proberu se svými kolegy. Hned jak se na něčem shodneme, informujeme tě.Moje rada," dodal šeptem," je udobřit si to s bohy, protože se s nimi možná zanedlouho setkáš."
Kývl jsem a nechal jsem hlavu skloněnou, zatímco on i ostatní upíři odcházeli ze Síně.
"Nenechám tě obětovat bez boje," slíbil Kurda, který se najednou objevil za mnou."Dostaneš se z toho, tím jsem si jistý. Musí tu být cesta."
A pak odešel. stejně tak Vanez, pan Hroozley a zbytek, nechali mě tam samotného s Harkatem a mrtvými kanci. Otočil jsem se k Harkatovi - vypadal zahanbeně."Nechtěl...jsem ti....způsobit...potíže,"řekl."Jednal jsem....a až...pak...myslel."
"Nedělej si s tím hlavu," ujistil jsem ho."Asi bych udělal to samý, být na tvém místě. Kromě toho, to nejhorší co mi můžou udělat je zabít mě - stejně bych zemřel, kdybys mě nezachránil."
"Ty nešjseš...naštvaný?" zeptal se Harkat.
"Jasně že ne," usmál jsem se a vyšli jsme.
Ale Harkatovi jsem neřekl, že jsem si přál, aby mě nechal zemřít. Aspoň by byla má smrt rychlá a stál bych jí tváří v tvář.Teď mě čekalo dlouhé, znervózňující čekání, po kterém bude skoro určitě následovat poslední pochod do Séně Smrti, kde mě zavěsí nad kůly a bude mě čekat dlouhý a bolestivý konec.Bylo by lepší zemřít rychle v té aréně.




17.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Seděli jsme Harkatem v sítích a čekali jsme.Okolní cely byly stejně jako chodby úplně prázdné.Většina upírů zasedala v Knížecí Síni nebo čekala před ní na verdikt - upíři milují zápletky skoro stejně jako boje, a všichni to chtěli slyšet z první ruky.
"Jakto, že ses vlastně rozhodl mě zachránit?" zeptal jsem se Harkata, abych prolomil to strašné ticho."Klidně tě mohl zabít místo mě."
"upřímně," odpověděl Harkat ostýchavě."Jsem to....dělal....kvůli...sobě. Kdybys zemřel...nikdy...bych nezjistil, kdo...jsem byl."
Zasmál jsem se."To bys radši těm upírům říkat neměl.Jediný důvod, proč tě ospravedlnili je, že oceňují tvé hrdinství a sebeobětování. KDyby zjistili, že sis jen zachraňoval kůži, ani nemusíš hádat, jak bys dopadl."
"Ty se...nezlobíš?" zeptal se Harkat.
"Ne," usnmál jsem se.
"Když se...rozhodnou...že tě zabijou...necháš je?"
"Nebudu je moct zastavit," řekl jsem.
"ale půjdeš...pokorně?"
"Tím si nejsem jistý," povzdechl jsem si."Kdyby mě vzali hned po boji, šel bych bez námitek - byl jsem plný adrenalinu a smrti bych se nebál. Když jsem se uklidnil, děsí mě to.Doufám, že půjde se vztyčenou hlavou, ale bojím se, že budu brečet a prosit o milost."
"Ty ne," řekl Harkat."Ty jsi moc....zdatný."
"Vsadíš se?" zasmál jsem se ironicky.
"Porazils...kance a postavl...ses...ohni a vodě. Mikdys nedal...najevo strach. Tak proč....teď?"
"To bylo jiný," řekl jsem."Měl jsem šanci. Jestli se rozhodnou mě zabít, půjdu do síně smrti s vědomím, že je po mě."
"Neboj," řekl Harkat."Jestli zemřeš...možná....se vrátíš...jako lidička."
Díval jsem se na Harkatovo divné tělo, na jeho ošklivý obličej, zelené oči a msku, bez které by nepřežil."Jo, tak to se těšim," poznamenal jsem sarkasticky.
"Jen jsem se...tě snažil...utěšit."
"No, tak toho nech."
Minuty se strašně vlekly.Přál jsem si, aby se upíři rozhodli rychle,i kdyby to znamenalo smrt - cokoliv musí být lepší než tam sedět v nevědomosti.
Konečně, po strašné věčnosti se ozvaly kroky.Oba jsme se napjali a vyskočili ke dvěřím. Nervózně jsme se po sobě dívali. Harkat se najistě usmál.
"Jdeme," zašeptal jsem.
"Hodně štěstí," odpověděl.
Kroky zpomalily a zastavily se, pak se zase potivhu přibližovaly.Upír se vynořil z temné chodby a vešel do cely - Kurda.
"Co se děje?" zeptal jsem se.
"Přišel jsem se podívat, jak se s tím vyrovnácáš," řekl a neupřímně se usmál.
"Fajn!" štěkl jsem."Nemá to chybu! Nemohlo by být lp."
"Myslel jsem si to." Rozhlížel se.
"Už...rozhodli?" zeptal se Harkat.
"Ne. Ale nebude to trvat dlouho.Oni..." odkašlal si."Oni budou požadovat tvou smrt, Darrene."
Čekal jsem to, ale stejně mi to vyrazilo dech. Couvl jsem a podlomily se mi kolena. Kdyby mě Harkat nechytil a napřidržel, upadl bych.
"Snažil jsem se jim to vymluvit," řekl Kurda."a nebyl jsme sám - Gavner a Vanez ohrozili svou kariéru, jak za tebe prosili.Ale nic podobného se ještě nestalo. Pravidla jsou jasná - ti, kteří nedokončí Zkoušky, musí být usmrceni.Snažili jsme se přemluvit knížata, aby sis Zkoušku zopakoval, ale byli k našim prosbám hluší."
"Tak proč si pro mě nejdou?" zeptal jsem se.
"Pořád debatují.Larten svolal staré upíry a vyslýchá, jestli už se někdy něco podobného stalo.Snaží se pro tebe ze všech sil.Jestli tu je i sebemenší skulina, on jí najde."
"Ale není tu, že?" zeptal jsem se pochmurně.
Kurda zavrtěl hlavou."Jestli Paris Nebess neví, jak tě zachránit, tak už nikdo. Jestli ti on nemůže pomoct, tak pochybuju, že někdo jiný."
"Takže je po všem. Jsem vyřízenej."
"Ne tak určitě," řekl Kurda a nedíval se mi do očí - vlastně vypadal v rozpacích.
"Nerozumím," zamračil jsem se."Právě jsi řekl -"
"Verdikt nezměníš," přerušil mě."To neznamená, že tu musíš zůstat a čelit mu."
"Kurdo!" zalapal jsem po dechu, úplně zaražený tím, co právě řekl.
"Můžeš se dostat ven," zasyčel."Znám cestu daleko od stráží, místo, o kterém jsem ještě nikdy nikomu neřekl. Můžeme se Horou pohybovat v málo používáných tunelech, abychom ušetřili čas. Úsvit není daleko.Jak se dostaneš do terénu, budeš moct utíkat až do soumraku.A ani pak si nemyslím, že by po tobě někdo šel. Protože nepředstavuješ hrozbu, nechají tě jít. Mohli by tě zabít později, aý ne tebe narazí, ale pro teď -"
"To nemůžu udělat," přerušil jsem ho."Pan Hroozley by se za mě styděl.Jsem jeho pomocník. Musel by to povolit."
"Ne," řekl Kurda."Nemá za tebe zodpovědnost, ne po tom, co se stalo při Zkouškách.Lidi si můžou povídat za jeho zády, ale nikdo nezpochybní jeho dobré jméno na veřejnosti."
"Nemůžu," řekl jsem, tentokrát míň přesvědčivě."A co ty? Jestli zjistí, žes mi pomohl utéct..."
"Nezjistí," řekl Kurda."Zakryju svou stopu. Dokud tě nechytí, budu v pohodě."
"A co když mě chytí a dostanou ze mě pravdu?"
Pokrčil ramenama."Přijmu to riziko."
Zaváhal jsem, sžírala mě nejistota. Moje upíří část tu chtěla zústat a vyrovnat se s tím, co přijde. Lidksá část mě nabádala, ať se nechovám hloupě, seberu příležitost a zdrhnu.
"Jsi mladý, Darrene," řekl Kurda."Je bláznivé takhle zahodit svůj život.Opusť Upíří Horu.Začni znova. Máš dost zkušeností, abys přežil.Nepotřebuješ, aby se o tebe staral Larten.Spoustu upírů si žije svůj vlastní život; neohlíží se na nás ostatní. Buď svým pánem.Nenech, aby ti ty bláznivé rady ostatních zatemnily tvůj úsudek."
"A co myslíš ty?" otočil jsem se na Harkata.
"já myslím....že má...Kurda pravdu," řekl Harkat."Nemáš důvod....nechat je tě....zabít. Běž. Žij. Buď volný. Půjdu s ...tebou....a budu ti...pomáhat.Pozdějš, možná....ty pomůžeš...mě."
"Harkat nebude moct jít," řekl Kurda."Je moc široký, avy se vešel do některých tunelů, které jsem vybral.Můžete se stkat na smluveném místě, až Rada skončí a on bude moct odejít bez podezření."
"Panoptiku...hrůzy," řekl Harkat."Zvládneš ho....najít?"
Kývl jsem. Za ty roky s panoptikem jsem poznal spoustu lidí,kteří pomáhali panu Topolovi a účinkujícím. Mohli by mě nasměrovat za cirkusem.
"rozhodl ses?" zeptal se Kurda."nemáme čas tu postávat a diskutovat.Buď půjď se mnou, nebo zůstaň a čel smrti."
Polkl jsem, zíral jsem na svoje nohy a snažil jsem se rychle rozhodnout. Pak jsem se podíval Kurdovi do očí a řekl jsem,"Půjdu." Nebyl jsem na sebe pyšný, ale ostuda byla o hodně sladší než kůly v Síni Smrti.





18.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Pospíchali jsme vylidněnýma chodbama ke skladišti. Kurda mi do jednoho zavedl zezadu, kde jsme se schovali za nějaké pytle, a ukázal mi díru ve zdi.Kurda se začal plazit skrz, ale já ho strhl a zeptal jsem se, jestli bychom se mohli na chvilku zastavit - všechno mě bolelo.
"Budeš moct pokračovat?" zeptal se.
"jo, ale jenom když se budem občas zastavovat.Já vím, že nám utíká čas, ale nedostanu se dál bez přestávky."
Když jsem se cítil líp, lezl jsem za Kurdou do škvíry a dostal jsem se do tunelu, který prudce klesal. Navrhl jsem, že bychom se mohli sklouznout dolů, ale to mi Kurda vetoval.
"Nepůjdeme až dolů," řekl."Vprostřed je odbočka, která nás dovede do jiného tunelu."
Brzo jsme se dostali k římse, přeskočili do šachty a brzo jsme zase stáli na pevné zemi."Jaks to tu našel?" zeptal jsem se.
"sledoval jsem netopýry," mrkl na mě.
Došli jsme k rozdvojení a Kurda vytáhl mapu. Chvíli ji potichu studoval a pak najisto zahl doleva.
"Jseš si jistý že víš, kam jdeme?" zeptal jsem se.
"Ne přesně,"zasmál se."Proto jsem si vzal mapy. Už jsem tu nebyl celá desetiletí."
Snažil jsem si značit cestu, pro případ že by se Kurdovi něco stalo a já se musel dostat zpátky sám, ale bylo to nemožné. Otáčel se a zatáčel tolikrát, že by si tu cestu zapamatoval jen génius.
Prošli jsme kolem několika menších pramínků. Kurda mi řekl, že se dále napojují na větší a dělají širokou řeku, do které se hází mrtvoly."Vždycky můžeme doplavat na svobodu," zavtipkoval jsem.
"Tak proč nezamávat křídly a neodletět, když už jsme v tom?" odpověděl.
Některé tunely byly úplně černé, ale Kurda nerozsvěcel žádné svíčky - odkapávající vosk by zanechával stopy a ostatní by nás snadno našli.
Čím dál jsme se dostali, tím pro mě bylo těžší držet krok, a museli jsme zastavovat časzěji, abych nabral energii a dech.
"Nesl bych tě, kdyby tu bylo místo,"řekl Kurda běhěm jednoho odpočinku a stíral mi krev s potem z krku a ramen svou košilí."Brzo se dostaneme do větších tunelů. Můžu tě podpírat, jestli budeš chtít."
"To by bylo skvělý," řekl jsem."A co až se dostaneme z tunelů?" zeptal se."Chceš, abych s tebou kousek šel?"
Zavrtěl jsem hlavou."Na to by generálové přišli. Až se dostanu ven, bude to v pořádku. Čerstvý vzduch mě povzbudí. Někde se vyspím, na pár hodin si odpočinu, pak -"
Zarazil jsem se. V chodbě před náma byly slyšet padající kamínky. Kurda to slyšel taky. Kurda se připlížil k otvoru a sedl si na bobek a pečlivě naslouchal. Po pár vteřinách se rychle přitiskl ke zdi."Někdo jde!" syčel a táhl mě na nohy."honem! Musíme se dostat pryč!"
""Ne," povzdechl jsem si a zase jsem si sedl.
"Darrene," nabádal mě."Nemůžeš tu zůstat. Musíme se zastavit až -"
"Já nemůžu," řekl jsem."Courat se bylo těžký dost - v žádném případě nemůžu postupovat plnou rychlostí. Jestli nás mají chytit, je konec. Budu dělat, že tu jem sám."
"Víš, že tě neopustím," řekl a sedl si vedle mě.
Tiše jsme čekali a slyšeli, jak se kroky blíží. Podle zvuku to byla jen jedna osoba. Doufal jsem, že to není pan Hroozley - děsil jsem se představy setkat se s ním potom, co jsem udělal.
Stopující upír dorazil do ústí tunelu, chvíli si prohlížel naše stíny, pak se sehnul a vyrazil dopředu. Byl to Gavner Zurč!"Vy dvy máte fakt problém!" vrčel."Kdo vymyslel ten pitomý nápad utéct?"
"Já!" řekli jsme s Kurdou současně.
Gavner naštvaně zavrtěl hlavou."Jste stejně prolhání jako všichni ostatní," štěkl."No tak - pravdu."
"Byl to můj nápad," řekl Kurda a sevřel mi ruku, aby zabránil protestům."Přesvědčil jsem Darrena, aby šel. Já za to můžu."
"Jseš idiot," vytkl mu Gavner."Jestli se to dostane ven, zničí tě to. Můžeš zapomenout na to, že budeš knížetem - spíš tě bude čekat stejný osud jako Darrena - v Síni smrti."
"Jen jestli to na mě řekneš," řekl Kurda potichu."Myslíš, že ne?" pokoušel ho Gavner.
"Kdybys nás chtěl zahubit, nepřišel bys sám."
Gavner se díval na mladého upíra a pak tiše zaklel."Máš pravdu," zabručel."Nechci vás vidět mrtvé. Jestli se mnou oba půjdete, zapomenu na to. Vlastně nikdo nebude vědět, co se stalo. Harkat a já jsme teď jediní, kdo to ví. Můžeme dovést Darrena zpátky předtím, než se domluví rozsudek."
"Proč?" zeptal se Kurda."Aby ho vzali do Síně Smrti a zabili?"
"Jestli je to výsledek knížat - ano," řekl Gavner.Kurda zavrtěl hlavou."Od toho utíkáme. Nenechám ho vrátit se na smrt. Není správné dostat život chlapce do tak bezcitné situace."
"Správné nebo ne," vyjel Gavner,"rozsudek knížat je nade vše!"
Kurda se mu podíval do očí."Souhlasíš se mnou," zašeptal."Myslíš, že by jeho život měli ušetřit."
Gavner neochotně kývl."ale to je jen můj názor. Nemíním kvůli tomu neuposlechnout knížata."
"Proč ne?" zeptal se Kurda."Musíme je poslouchat, i když se mýlí, i když rozhodli nespravedlivě?"
"To jsou naše zvyky."
"Můžeme ty zvyky změnit," naléhal Kurda."Knížata jsou tak umíněná. Ignorují fakt, že se svět hýbe kupředu. Za pár týdnu budu kníže i já. Změním to. Nech Darrena jít a já proti němu všechno stáhnu. Očistím jeho jméno a dovolím mu vrátit se a dokončit Zkoušky. Přimhuř projednou oko a já slibuju, že toho nebudeš litovat."
Gavner vypadal zaskočeně. "Není správné plánovat proti knížatům," zamumlal.
"Nikdo se o tom nedozví," slíbil Kurda."Budou si myslet, že Darren utekl sám. Nikdy nás nebudou podezírat."
"Je to proti všemu, čemu jsem kdy věřil," povzdechl si Gavner."Občas musíme nahradit starou víru novou," řekl Kurda.
Zatímco se Gavner rozmýšlel, promluvil jsem já."Vrátím se, když budete chtít. Bojím se smrti, a proto jsem nechal Kurdu, aby mi pomohl utéct. Ale jestli řeknete, že bych se měl vrátit, udělám to."
"Já NECHCI, abys zemřel," zanaříkal Gavner."Ale útěk nikdy nic nevyřeší."
"Nesmysl!" odsekl Kurda."Zbylo by nám mnohoi lepších upírů, kdybychom dokázali včas utéct. Když se vrátíme s Darrenem, odvedeme ho na smrt. Jaký to má smysl?"
Gavner se na chvíli zamyslel a pak kývl."Nelíbí se mi to, ale je to menší zlo. Neprozradím to. Ale!"dodal, "jenom když slíbíš, že až se staneš knížetem, řekneš pravdu Budeme čistí, jestli to půjde, očistíme Darrenovo jméno, jestli ne, přijmeme trest. OK?"
"Souhlasím," řekl Kurda.
"Slovo na to?"
"slovo na to."
Gavner dlouze vydechl a prohlížel si mě."A jak se vlastně máš?" zeptal se.
"Není to tak hrozný," zalhal jsem.
"Vypadáš, že to brzo nevydržíš," poznamenal.
"Zvládnu to," řekl jsem. Pak jsem se zeptal, jak nás našel.
"Hledal jsem Kzurdu," vysvětloval."doufal jsem, že bychom mohli dát hlavy dohromady a nějak to vyřešit. Jeho skříň s mapama byla otevřená. Nic mi nedošlo, ale když jsem došel k tobě a našel jsem tam samotného Harkata, dal jsem si dvě dvě dohromady."
"Jak jsi nás sledoval těma tunelama?" zajímalo Kurdu.
Gavner ukázal na kapky krve pode mnou."Celou cestu krvácel,řekl."Zvládl by vás stopovat i hlupák."
Kurda zavřel oči a zašklebil se."Do prčic! sledování nikdy nebylou mou silnou stránkou."
"správně," řekl Gavner."Když už jsme u toho, měli bychom si pospíšit.Hned jak zjistí, že je Darren pryč, pošlou po jeho stopě hledače, a nebude jim to trvat moc dlouho, než ho najdou. Naše šance je dostat ho ven a doufat, že jim slunce zabrání v postupu."
"Přesně tAK," PŘIPUSTIL kURDA A VYRAZIL. Já ho následoval co nejlíp to šlo a Gavner šel za náma.
Na konci tunelu zabočil Kurda doleva. Zamířil jsem za ním, ale Gavner mě chytil za ruku a studoval tunel napravo. Když si Kurda uvědomil, že mu nejsme v patách, ohlídl se."Proč stojíte?" zeptal se.
"V téhle části Hory už jsem byl," řekl Gavner."Během svých Zasvěcovacích Zkoušek. Musel jsem najít schovaný šperk."
"Tak?"
"Můžu najít cestu ven," řekl Gavner."znám cestu k nejbližšímu východu."
"Já taky," řekl Kurda."A je to tahle."
Gavner zavrtěl hlavou."Můžeme se tam dostat tudy," souhlasil,"ale tím druhým tunelem to bude rychlejší."
"Ne!" štěkl Kurda."Tohle byl můj nápad. Já vedu. Nemáme čas tu bloudit. Jestli se ztratíme, je po nás. Má cesta je jistá."
"moje taky," trval na svém Gavner, a než mohl Kurda protestovat, Vřítil se do pravého tunelu a táhl mě za sebou. Kurda zanadával a zavolal nás, a když ho Gavner ignoroval, neměl jinou možnost než jít za námi.
"To je na hlavu," stěžoval si, když nás dohnal. snažil se protáhnout kolem mě, aby si mohl s Gavnerem promluvit z očí do očí, ale tunel byl moc úzký."Měl.i bychom věřit tunelům na mapách. Vím toho o tom víc než ty. Tvá cesta končí slepou uličkou."
"Ne," opravil ho Gavner."Takhle ušetříme aspoň 40 minut."
"ale co když -" začal Kurda.
"Přestaň se dohadovat," přerušil ho Gavner."čím víc mluvíme, tím pomaleji jdeme."
Kurda si něco zamumlal, ale neprotestoval. Ale stejně tím nebyl moc nadšený.
Prošli jsme tunelem, kolem kterého tekl pramen. Voda zněla tak blízko, že jsem se bál, že se stěny protrhnou a zavalí nás voda. Přes hukot jsem nic neslyšel, a byla tam taková tma, že jsem ani nic neviděl. Cítil jsem se úplně sám.
Byl jsem rád, když jsem konečně zahlédl světlo, a pospíchal jsem k němu. Gavner a Kurda se taky pohybovali rychle, takže se taky museli těšit na konec chodby. Když jsem vyšli ven, Kurda se rychle dostal do čela. Byli jsme v malé jeskyni, z které vedly tři tunely. Kurda zamířil k tomu úplně nalevo."Půjdeme tímhle," řekl a snažil se získat zpátky autoritu.
Gavner se zakřenil."Tímhle jsem chtěl jít stejně."
"Tak si pospěš," štěkl Kurda.
"Co je s tebou?" zeptal se Gavner."chováš se divně."
"Ne!" řekl Kurda a slabě se usmál."Promiň. To je tím tunelem pod vodou. Věděl jsem, že musíme skrz něj. Proto jsem chtěl jít jinudy - abychom se mu vyhnuli."
"Bpjíš se, že by se mohl protrhnout?" zasmál se Gavner."Jo," odpověděl Kurda nejistě.
"Já se bál taky," řekl jsem."Nechtěl bych se na podobná místa dostat moc často."
"Zbabělci," ušklíbl se Gavner. S úsměvem se vydal za Kurdou, ale pak se zastavil a natočil hlavu na stranu."co se děje?" zeptal jsem se.
"Myslím, že jsem něco slyšel," řekl.
"Co?"
"znělo to, jako by někdo kašlal. šlo to z pravého tunelu."
"Hledací četa?" zeptal jsem se s obavami.
Gavner se zamračil."Pochybuju - to by šlo zezadu."
"co je?" zeptal se Kurda netrpělivě.
"Gavner myslí, že něco slyšel," řekl jsem, zatímco generál se vydal prozkoumat tunel.
"To je jen zvuk řeky," řekl Kurda."Nemáme čas na-"
Ale bylo pozdě. Gavner už vešel do chodby.Kurda vyrazil ke mě a zíral do tmy za Gavnerem."Měli bychom pokračovat," mumlal."Jen nás zdržuje."
"Co když tam někdo je?" zeptal jsem se.
"Tady není nikdo kromě nás," odsekl Kurda."Měli bychom vyrazit bez toho blázna; on nás dožene."
"ne," řekl jsem."Radši bych počkal."
Kurda protočil oči v sloup, ale zůstal stát za mnou. Gavner se vrátil po chvilce, ale vypadal jako by zestárl o několik let. Třásly se mu nohy a hned jak přišel k nám, svezl se po zdi na zem.
"Co se děje?" zeptal jsem se.
Beze slova zavrtěl hlavou.
"Našel jsi něco?" zeptal se Kurda."Tam..." Gavner si odkašlal."Běř se podívat. Ale opatrně. Ať tě nevidí."
"Kdo?" zeptal jsem se, ale neodpověděl.
Zvědavě jsem se plížil tunelem a Kurda za mnou. Byl krátký a když jsem se dostal na konec, všiml jsem si pochodní. Lehl jsem si na břicho a plížil jsem se k okraji jeskyně. To, co jsem viděl, mi vyrazilo dech.
Flákalo se tam dvacet nebo třicet osob. Někteří seděli, někteří leželi na matracích, jiní hráli karty. Byli to vážně vypadající upíři - objemní, neotesná stvoření s rozcuchanými vlasy.Ale když jsem si všiml jejich filaové kůže a načervenalých očí a vlasů, hned jsem je poznal - naše pokrevní nepřítele - vampýry!
(6.část-pokračování)

5.část...5.díl-zkouška smrti

22. ledna 2010 v 9:08 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)
13.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Moje kobka. Ležení na břiše. Pečovatelé se mi starají o záda a vtírají mi do kůže něco studeného. Někdo mi sahá na nohy, kňučení, volání o pomoc.
-----------------------------------------
Zírání na strop. Někdo mi držel přečd očima pochodeň a zíral mi do očí. Po hlavě mi jezdila břitva, odstraňovala zbytky spálených vlasů. Gavner Zurč přišel polekaně blíž."Myslím, že je..." Tma.
----------------------------------
Noční můry. Svět z plamenů. Útěk. Spáleniny.Jekot. Nářek o pomoc. Někdo další.
Prudké vzbuzení. Upíři kolem mě. Noční můry se vracejí. Kobka hoří. Snažím se zlomit oheň. Drží mě dole. Proklínám je. Bolest mnou prochází. Chvění. Uvolnění. Návrat do plamenných snů.
-----------------------------
Konečně jsem se dostal z toho deliria. Ležel jsem tváří dolů. Trochu jsem se opřel o ruce, abych se mohl rozhlédnout. Blízko seděl pan Hroozley s Harkatem a sledovali mě.
"Myslím....že jsem viděl....Gavnera..." zašeptal jsem.
Oba dva vyskočili a nervózně se usmívali."Byl tu dříve," řekl pan Hroozley."Stejně jako Kurda, Vanez a Arra. Pečovatelé je poslali pryč."
"Já....zvládl jsem to?" zeptal jsem se.
"Ano."
"Jak moc..jsem...popálený?"
"Dost ošklivě," řekl pan Hroozley.
"Vypadáš...jako...poečená klobása," zažertoval Harkat.
Slabě jsem se zasmál."Zním teď...skoro...jako ty."
"Jo," souhlasil."Ale budeš...na tom...líp."
"Budu?" zeptal jsem se pana Hroozleyho.
"ano," kývl."Prožil jsi strašnou zkušenost, ale zranění nejsou trvalá. Tvoje nohy to odnesli nejvíc, ale pečovatelé je zachránily. Bude to chtít čas, aby se uzdravily, a možná už ti nenarostou vlasy, ale už nejsi v nebezpečí."
"Cítím se...strašně," řekl jsem.
"Buď rád, že se vůbec nějak cítíš."
"A co...další zkouška?"
"Na to teď nemysli."
"Já...musím," vydechl jsem."Budu mít....čas...na přípravu?" Pan Hroozley mločel."Řekněte mi ...pravdu," naléhal jsem.
"Nebude nic moc času," povzdechl si."Kurda je právě teď v knížecí síni a snaží se je převědčit, ale nepodaří se mu vyjednat odložení. Nidyk předtím se Zkoušky neodložily. Ti, kdo jsou neschopní pokračovat, musí..." Zarazil se.
"...do Síně...smrti..." dořekl jsem za něj.
Seděli jsme tam a snažili se vymyslet něco vhodného,když se vrátil Kurda a vypadal rozrušeně."Je vzhůru?"
"Jsem."
Sklonil se nade mnou a řekl," Už je skoro západ slunce. Musíš si vybrat další Zkoušku nebo přiznat prohru a dojít si pro smrt. KDyž tě odneseme do Knížecí Síně, myslíš, že zvládneš pár minut stát rovně?"
"Nejsem si jistý," přiznal jsem."Bolí mě...nohy."
"Já vím," řekl."Ale je to důležité. Našel jsem způsob, jak získat čas, ale půjde to, jen když se budeš chovat jako bys byl v pořádku."
"Jaký způsob?" zeptal se pan Hroozley.
"Není čas na vysvětlování," vyštěkl Kurda."Zkusíš to, Darrene?" Slabě jsem kývl."Dobře. Vezměte ho na nosítka a do Knížecí síně. Nesmíme se zpozdit."
Pospíchali jsme chodbama a do Síně jsme se dostali právě včas. Vanez Blane stál venku a čekal s fialovou vlajkou."Co se děje, Kurdo?" zeptal se."Darren se zítra v žádném případě nemůže zúčastnit Zkoušky."
"Věřte mi," řekl Kurda."Byl to Parisův nápad, ale musíme se ho chytit. Musíme se chovat, jako bychom byli připraveni pokračovat. Všechno záleží na Darrenově chování. No tak. A pamatujte - musíme se chovat, jako by se nic nedělo."
Všechny nás Kurdovo chování mátlo, ale neměli jsme jinou šanci než ho poslechnout. Vešli jsme do síně a oči všech upírů se upřely na nás. Kurda a pan Hroozley mě odvedli před knížata, Harkat a Vanez šli za náma.
"Je to mladý pan Shan?" zeptal se Paris.
"ano pane," řekl Kurda.
"Vypadá strašně," poznamenal Mika ver Leth."Jste si jistí, že může pokračovat v další Zkoušce?"
"Jen odpočívá, pane," řekl Kurda."Rád předstírá zranění, abychom se o něj dobře starali."
"Vážně?" zeptal se Mika a ztuha se usmál."V tom případě, ať si jde vytáhnout další Zkoušku. Rozumíte," dodal zlověstně," co musíme udělat, pokud to nezvládne?"
"Rozumíme," řekl Kurda a položil nosítka. Pan Hroozley taky.Pomohli mi na nohy a pak pomalůu poodstoupili.Zakymácel jsem se a skoro jsem upadl. A asi bych to udělal, kdyby kolem nebylo tolik upírů.
Bojoval jsem s bolestí a doplazil jsem se před knížata.Trvalo mi to, ale nijak jsem nespěchal. Nikdo nemluvil a já si jako obvykle vybral jeden kámen."Číslo čtyři," prohlásil ten upír."Krvaví kanci."
"Složitá Zkouška," poznamenal Paris, když zkoumal kámen."Jsi na ni připraven, Darrene?"
"Nevím...co to je," řekl jsem."ale budu...tomu...zítra muset...čelit."
Paris se vřele usmál."To rád slyším." Pak si odkašlal a nevinně vykulil oči."Každopádně já tam být nemohu. Mám něco neodkladného na práci a bohužel tuhle Zkoušku prošvihnu. Můj hodný kolega Mika to vezme za mě."
Mika napodobil Parisův nevinný pohled."Vlastně se taky nemůžu zítra dostat ze síně. Ten Pán Vampýru mě okrádá o veškerý čas.A co ty, Šípe?"
Šíp temně zavrtěl hlavou."Taky se musím omluvit. Můj diář - jak bych tak řekl - je úplně plný."
"Pánové," řekl Kurda rychle a přišel dřív."Už jste přišli o jednu z Darrenových Zkoušek. Nedělali jsme z toho žádnou vědu, ale nepřijít na jedny Zkoušky dvakrát, to už je neomluvitelné a Darrena to poškozuje. Musím co nejsilněji protestovat."
Paris se začal usmívat, ale udržel se. "V tvých slovech je pravda," zamumlal.
"Nemůžeme přijít o další zkoušku," souhlasil Mika.
"Tak nebo tak musí být někdo přítomen," dokončil to Šíp.
Knížata to začali potichu domlouvat. Mimochodem - podle toho, jak se křenili a občas mávli na Kurdu jsem poznal, že mají něco za lubem.
"Výborně!" řekl Paris nahlas."Darren oznámil, že je na další Zkoušku připraven. Protože nemáme čas tam jít, musíme ji přeložit. Omlouváme se, Darrene. Přijmeš naši omluvu?"
"Tentokrát to...nechám...plavat," křenil jsem se.
"Jak dlouho musíme čekat, pánové?" zeptal se Kurda a dělal netrpělivého."Darren je na svou další Zkoušku celý nedočkavý."
"Ne dlouho," řekl Paris."Jeden z nás bude přítomen při západu slunce, 72 hodin od teď. Je to přípustné?"
"Je to mrzuté, pane," naoko si povzdechl Kurda," ale jestli musíme počkat, tak to uděláme."
Kurda mi pomohl dolů a posadil mě na nosítka,. a s panem Hroozleym mě vynesli ven. Venku mě položili a začali se smát.
"Seš dareba, Kurdo Smolte," volal pan Hroozley."Jak tě to vůbec napadlo?"
"Byl to Parisův nápad," řekl Kurda pokorně. "Knížata chtěla Darrenovi pomoct, ale nemohli prostě říct: dáváme mu kvůli zraněním čas navíc. Potřebovali výmluvu, aby si zachránili tvář. Takhla to vypadá, jako by byl Darren připravený, takže není ostuda to odložit."
"Tak proto...jsem musel stát," poznamenal jsem."aby nikdo neměl....podezření."
"Přesně tak," usmíval se Kurda."Všichni v Síni ví, co se skutečně děje, ale když to bude vypadat v pořádku, nikdo nebude protestovat."
"Tři noci...a dni," řekl jsem."Bude to ...stačit?"
"Jestli ne, ropzhodně to nebude pro nedostatek snažení,"řekl pan Hroozley ohnivě a vydali jsme se tunelama najít nějaké pečovatele, kteří by mě dali před Zkouškou dohromady.





14.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Čas plynul pomalu, když jsem se zotavoval ve svojí síti. Pečovatelé kolem mě poskakovali, vtírali mi různé krémy do spálené kůže, měnili obvazy, čistili rány, a ujišťovali se, jestli se mi tam nedostala infekce. Často tvrdili, jaké jsem měl štěstí. Žádné zranění nebylo trvalé, teda možná až na ztrátu vlasů. Moje nohy se uzdraví, plíce byly OK, většina kůže se mi zase zacelí. Když se to tak vezme, byl jsem na tom skvěle a mohl jsem děkovat své šťastné hvězdě.
Ale necítil jsem se skvěle. Pořád mě něco bolelo. Bylo to dost strašné, když jsem ležel v klidu, ale nesnesitelné když jsem se pohnul. Hodně jsem kvůli tomu brečel s přáním usnout a vzbudit se, až bolest odezní, ale i ve spánku se ozývaly ozvěny ohně, trápily mě noční můry, nic víc než slabá ozvěna bdělosti
Měl jsem spostu návštěvníků, kteří mi pomáhali nemyslet na bolest.Seba a Gavner se mnou strávili dlouhé hodiny a vyprávěli mi příběhy a vtipy.Gavner mi začal řikát Toastík, kvůli tomu, že jsem vypadal jako připálený toast. Taky mi nabízel, že mi najde vyhořelou pochodeň a její špičkou mi na čelo namaluje obočí, protože to moje shořelo společně s vlasama. Řekl jsem mu, kam si může strčit špičku pochodně - a zbytek pochodně taky!
Zeptal jsem se Seby, jestli nemá nějaké speciální léčení na spáleniny s nadějí, že bude znát nějakou starou léčebnou kúru, které mladí upíři nevěří."Vlastně ne," řekl,"ale až se ti to zahojí, měli bychom udělat další výlet do Síně Ba'Helenových pavouků a najít ti nějaké pavučiny proti svědění."
Arra za mnou taky chodila často, i když si víc povídala s panem Hroozleym než se mnou. Strávili dlouhé hodiny povídáním o starých nocích a části života, kterou prožili společně.
Za chvíli jsem začal přemýšlet, jestli neplánují zase udělat pár, a co by to znamenalo pro mě.Když jsem se na to pana Hroozleyho zeptal, rozpačitě si odkašlal a štěkl, ať ho neotravuju takovými nesmysly - jsou s Arrou jen dobří přátelé.
"Jasně že jo," šklebil jsem se a odbyl ho se znaleckým mávnutím ruky.
Kurda přišel jen párkrát.Když bylo po Festivalu, museli toho upíři hodně probrat, většina z toho se týkala vampýrů.Jako zkušený generál a expert na vampýry strávil většnu svého volného času na schůzích a setkáních.
Arra se mnou byla při jedné z těch vzácných příležitostech, kdy se Kurda ukázal. Zarazila se, když si ho všimla, a on se chtěl stáhnout, aby se vyhnul konfliktu. "Počkej," zavolala ho zpátky."Chci ti poděkovat za to, co jsi udělal pro Darrena."
"To nic nebylo," usmál se.
"To teda bylo," nesouhlasila."Hodně z nás má o Darrena starost, ale jedině tys ho dokázal ochránit v hodině, kdy to opravdu potřeboval.My ostatní bychom jen stáli a dívali se, jak umírá. Nesouhlasím s tvými postoji - mezi diplomacií a zbabělstvím vede jen tenká nit - ale občas to funguje líp než naše vlastní postoje."
Arra odešla a Kurda se pousmál."Víš," poznamenal," to byl okamžik nejbližší tomu, aby mi řekla, že mě vlastně má docela ráda."
Kurda mi podal vodu - byl jsem na dietě - a vyprávěl mi, co se dělo, když jsem byl mimo. Výbor diskutoval, co dělat ohledně vampýrů a kdyby jejich pán skutečně povstal."Zaprvé vážně přemýšlí nad tím, že by s nimi uzavřeli mír,"řekl.
"To tě musí těšit."
Povzdechl si."Kdyby se to stalo před pár lety, skákal bych radostí.Ale čas vypršel. Myslím, že bude potřeba víc než výbor, aby sjednotil kmeny a postavil se hrozbě pána vampýrů."
"Myslel jsem, že v něj nevěříš," řekl jsem.
Pokrčil rameny."Na veřejnosti ne. Ale mezi náma..." Ztišil hlas."Myšlenka na něj mě šíleně straší."
"Myslíš, že je skutečný?" zeptal jsem se.
"Jestli to říká pan Sudd - ano.Ať věřím nebo ne, o schopnostech pana Sudda se nedá pochybovat.Jsem si jistý že přijde, za předpokladu že nebudeme dost rychlí a nezatrhneme mu už ten příchod. Zastavení ho už před příchodem by ale mohlo znamenat strašné oběti,ale jestli je to daň za nezapočnutí války, proč ne."
Bylo divné slyšet od Kurdy takovéhle doznání.Jestli se on - přítel vampýrů - bál,ostatní upíři musí být k smrti vyděšení. Moc pozornosti jsem řečem o pánovi vampýrů nevěnoval,ale rozhodl jsem se, že začnu poslouchat bedlivěji.
Příští noc - poslední před začátkem mojí čtvrté Zkoušky - ke mě přišel pan Hroozley po setkání s Vanezem.Harkat už byl u mojí sítě. Ten člen Nárůdku se mnou trávil víc času než kdokoliv jiný.
"Promluvil jsem si s Venazem," řekl pan Hroozley," a shodli jsme se na tom, že bys měl před příští zkouškou spíše odpočívat než cvičit. V téhle zkoušce nepotřebuješ moc zkušeností. Prostě se musíš postavit a zabít dva divočáky, kteří jsou naočkováni upíří krví. Je to boj na život a na smrt."
"Když dokážu zabít divokého medvěda, určitě zvládnu i pár prasat," zakřenil jsem se a snažil jsem se znít pozitivně - cestou k Hoře jsem jednoho medvěda zabil.
"Pravděpodobně ano," souhlasil pan Hroozley."Kdybys nebyl tak zraněný, klidně bych se vsadil, že to zvládneš s jednou rukou svázanou za zády."
Usmál jsem se a pak jsem se rozkašlal. Od té Zkoušky jsem kašlal hodně. Byla to přirozená reakce na všechen ten kouř, co jsem vdechl. Neměl jsem nijak poškozené plíce, takže by měl kašel za pár dní přestat.Pan Hroozley mi podal sklenici vody a já jí pomalu vypil. Už jsem mohl jíst, a svoje první jídlo od Zkoušky jsem si dal dřív. Byl jsem na tom mizerně, ale díky upíří krvi jsem se rychle zotavoval.
"Vážně se cítíš připravený na Zkoušku?" zeptal se pan Hroozley."Klidně bych bral dalších 24 hodin,"povzdechl jsem si," ale myslím, že to půjde. Před snídaní jsem se čtvrt hodiny procházel, a cítil jsem se dobře. Jak mě budou držet nohy, bude to v poho."
"Povídal jsem si se Sebou Nilem," změnil pan Hroozley téma."Myslí si, že by toho měl nechat, hned jak skončí Rada. Jako správce Síní už pracoval dost dlouho. Chce ještě vidět svět, než zemře."
"Možná by mohl jít s náma do panoptika," navrhl jsem.
"Vlastně," řekl pan Hroozley a bedlivě mě sledoval," se do panotika možná už nevrátíme."
"Co?" zamračil jsem se.
"Seba mi navrhl post Správce Síni. Přemýšlím, že bych to přijal."
"Myslel jsem, že se nikomu ten post nelíbí," řekl jsem.
"Není moc žádaný," souhlasil pan Hroozely," ale správci jsou uznáváni a respektováni. Chod Upíří Hory je velká zodpovědnost. Také je to štědře odměněné - na stovky let můžeš mít vliv na nové generály."
"Proč to nabídl zrovna vám?" zeptal jsem se."Proč ne jednomu z jeho pomocníků?"
"Jeho pomocníci jsou mladí.Sní o tom, že budou generály nebo vyrazí do světa a prosadí si tam svou.Bylo by nefér jednoho z nich připravit o sny, když jsme po ruce já, připraven pokračovat."
"Chcete to dělat, že jo?" zeptal jsem se a v obličeji jsem mu to četl předem.
Kývl."Před desetiletím dvěma by to byla věc nejnepodobnější mým přáním. Ale když jsem skončil s generálstvím, život pro mě neměl smysl. Ani jsem si neuvědomil, jak moc mi chybí být částí klanu, až do téhle Rady. Tohle by byla dokonalá příležitost se zase vzchopit!"
"Jestli to fakt tak chcete, tak do toho jděte," povzbudil jsem ho.
"Ale co ty?" zeptal se."Jako můj pomocník bys tu musel zůstat, dokud bys nebyl dost starý, abys mohl žít sám. Zamlouvá se ti představa prožít příštích třicet let života zavřený mezi stěnama Hory?"
"Moc ne," řekl jsem."Užíval jsem si ten pobyt - až na Zkoušky - ale umím si představit jak by to mohlo být nudné za pár let." Zamyšleně jsem se podrbal na hlavě."A co Harkat? Jak se dostane zpátky, když tu zůstaneme?"
"Zůstanu....s tebou...když se...rozhodneš....zůstat," řekl.
"Fakt?" zeptal jsem se překvapeně.
"Část paměti...se...mi vrátila. Většina je prázdná....ale pan Sudd...mi řekl....že jediná šance....jak...zjistit...kdo jsme....byl před smrtí...je...držet se tebe."
"Jak bych ti já mohl pomoct zjistit, kdos byl?"
Harkat pokrčil ramenema."Nevím. ale...zůstanu....na tvojí straně...dokud to...budeš...chtít."
"to ti nebude vadit trčet v Hoře?" zeptal jsem se.
Harkat se usmál."Lidičkové.....si zvyknou...všude."
Lehl jsem si a promýšlel jsem nabídku. Kdybych zůstal, mohl bych toho o upírech zjistit mnohem víc, klidně se vytrénovat na generála. Představa generála mě přitahovala - představoval jsem si sám sebe v čele upírů v boji s vampýrama, jako kapitán pirátů nebo generál v armádě.
Na druhou stranu, už bych asi nikdy neviděl Evru ani pana Topola ani ostatní moje známé z panoptika.Žádné cestování po světě, vystupování před publikem, nebo takový komfort jako kino nebo čínské jídlo - ne pro dalších třicet let!
"Je to velké rozhodnutí," přemýšlel jsem nahlas."Mám nějaký čas na promyšlení?"
"Samozřejmě,"řekl pan Hroozley."Žádný spěch.Seba neočekává odpověď do konce Rady. Pořádně to probereme, až dokončíš Zkoušky.""Jestli je dokončím," usmál jsem se nervózně.
"Až," trval na svém pan Hroozley a usmíval se.





15.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Čtvrtá Zkouška - Krvaví kanci.
Vypadalo to, jako by se polovina všech upírů v Hoře rozhodla sledovat, jak si poloupír poradí se dvěma kanci. Jak jsem čekal, zjistil jsem, že zájem o mě nikdy pořádně neodpadl. Hodně upírů počítalo, že neuspěju už mnohem dřív. Udivilo je, že jsem přežil ty plameny. Dokonce i vyprávěči z Hory z mého příběhu dělali novodobou legendu. Slyšel jsem jednu, která popisovala Jeskyni Jehel, a dozvěděl jsem se z ní, že jsem byl desetkrát škrábnutý a jednou probodený obrovským stalagtitem, který ze mě museli po Zkoušce vytáhnout!
Bylo zajímavé ty příběhy poslouchat, i když většinou to blbosti. Cítil jsem se v nich jako Král Artuš nebo Alexandr Veliký.
"Hlavně z toho neměj hlavu v oblacích," smál se Gavner, když si všiml, že ty příběhy poslouchám Byl se mnou, zatímco mi Vanez vybíral zbraně."Přehánění je klíč každé legendy. Kdybys neuspěl v téhle nebo poslední Zkoušce, udělali by z tebe hloupého, líného budižkničemu, a dělali by z tebe odstrašující případ pro další upíry. PRacuj na sobě tvrdě, hochu, říkali by, nebo skončíš jako ten Darren."
"Aspoň o mě nebudou moct říct, že chrápu jako medvěd," provokoval jsem.
Gavner se zašklebil."Strávil jsi s Lartenem moc času," zavrčel.
Přišel Vanez a podal mi malý dřevěný palcát a krátký oštěp."To je to nejlepší, co jsem mohl udělat," řekl a škrábal si kůži pod chybějícím okem špičkou oštěpu."Nic moc, ale budou fungovat."
"Budou fajn," řekl jsem, i když jsem doufal v něco smrtelnějšího.
"Víš, co se bude dít?" zeptal se.
"Kanci budou do kruhu vpuštěni najednou.Mohli by se na začátku poprat, ale hned jak mě ucítí, půjdou po mě."
Vanez kývl."Tak tě ucítil ten medvěd cestou sem, a proto na tebe zaútočil. Upíří krev dráždí zvířecí smysly, obvykle čich. Půjdou za ním.
Musíš se k nim dostat blízko, abys je dostal. Oštěpem se je snaž bodnout do očí. Palcát si šetři na lebku a čumák. Vůbec se nezatěžuj tělem - jen bys plýtval energií.
Pravděpodobně nebudou moc koordinovat útoky. Když jeden zaútočí, druhý se obvykle stáhne. Kdyby po tobě šli současně, mohli by se srazit. Jestli to půjde, využij jejich zmatení.
A dávej si pozor na čumáky. Jak se k nim dostaneš, prchej, i kdyby to mělo znamenat odhodit zbraně."
Jeden upír oznámil příchod Miky ver Letha, který bude přítomen u Zkoušky.Kníže v černém mi popřál dobrý večer a zeptal se, jestli jsem připraven začít. Kývl jsem. Popřál mi štěstí a udělal si Dotek smrti, přesvědčil se, jestli nemám nepovoleené zbraně, pak se stáhl na své místo, zatímco mě vedli do arény.
Aréna byla vlastně velká prohlubeň v zemi. Kolem byl masivní dřevěný plot, aby kanci nemohli utéct. Upíři stáli nahoře a dívali se, jako v Koloseu.
Protáhl jsem si ruce a zbledl jsem bolestí. Většina mojí kůže byla dost citlivá a nějaké rány prosakovaly obvazy. Nohy už mě tolik nebolely - hodně nervových zakončení mi shořelo a bude trvat týdny, možná měsíce, než zase narostou - ale našlapoval jsem pořád opatrně.
Dveře se otevřely a stráže vnesly dva kance v klecích.Okolní upíři si začali šeptat.Když se stráže vrátily a zavřely dveře,zámky byly odemčeny zezhora dráty a vršky vytaženy nahoru. Divočáci naštvaně zachrochtali, když zjistili, že jsou volní. Ihned se do sebe pustili a práskli o sebe lebkama. Byli to bojovní tvorové, metr a půl na délku,možná metr na výšku.
Když k nim dorazil můj pach, přestali a odskočili pryč.Jeden mě zahlédl a zakňučel. Druhý sledoval pohled toho prvního a nahrbil se. Stiskl jsem kopí pevněji. Jeden se ke mě blížil a divoce vrčel.
Ten druhý ke mě poamlu,ale jistě klusal. Po pár metrech se zastavil, ďábelsky si mě prohlížel, hrabal kopyty a pak vyrazil. Snadno jsem uhnul, ale rozhodl jsem se trefit do ucha mačetou.
Zařval, rychle se otočil a znova na mě zaútočil. Překočil jsem ho a snažil jsem se ho bodnout do oka, ale o kousek jsem minul.
Když jsem dopadl, zaútočil ten druhý. Vrhl se po mě s otevřenou hubou jako žralok.
Uhnul jsem, ale při tom jsem zakopnul. Kvůli těm spáleným nervům jsem se nemohl moc spoléhat na nohy. Ochromenost nohou znamenala, že jsem mohl kdykoliv spadnout. Musel jsem být opatzrnější.
Jeden z kanců si mě všimnul a tvrdě do mě narazil.Naštěstí do mě nezarazil čumák a i když mi vyrazil dech, dokázal jsem se překulit a získat zpátky balanc.
Neměl jsem moc času na přípravu na další útok. Než jsem si toho stačil všimnout, obrovská živá masa se valila přímo na mě. Instinktivna jsem uskočil a napřáhl kopí. Ozval se hlasitý výkřik a když jsem zase trhnul kopím, špička byla rudá od krve.
Kanci kolem mě chvilku kroužili. Bylo snadný poznat toho zraněného - na rypáku měl dlouhiou jizvu, z které odkapávala krev - ale nebylo to nic vážného, jen dost na to, aby to odradilo případný další útok.
Zakrvácený kanec se na mě oklikou vrhl. Mávl jsem palcátek a on se s chrochtáním stáhl. Druhý vyběhl, ale moc brzo sklonil hlavu, takže mi k ochraně stačil jediný krok.
Upíři nad náma volali rady a povzbuzení, ale já je neposlouchal; soustředil jsem se na kance.Zase kroužili a zvedali kopyty prach, a funěli.
Nezraněný divočák najednou přestal kroužit a vyrazit. Uskočil jsem, ale on zvedl hlavu a sledoval mě. Napjal jsem svaly, uskočil jsem a snažil jsem ho zranit palcátem. Ale špatně jsem si to načasoval a místo abych se ho dotkl, dotkl se on mě.
Hlavou a předníma nohama mi podkopl nohy a já z výšky sletěl na zem.Kanec se otočil a byl nade mnou, než jsem stačil vstát, jeho horký dech mi zahalil tvář a tesáky se mu divoce leskly.
Praštil jsem ho palcátem, ale nebyl jsem v pozici, aby mu to mohlo něco udělat. Strhl mi ruku a dovela mě vyděsily jeho tesáky.Jeden mi protrhl obvaz na břiše a trochu se zabořil do mého zranění.Kdybych se rychle nepohnul, mohl by mi uděšlat mnohem vážnější zranění.
Popadl jsem palcát a vrazil jsem mu ho do tlamy.Stáhl se a naštvaně vrčel. Vyšplhal jsme se na nohy. V tu chvíli do mě narazil druhý kanec zezadu. Tím mě narazil na prvního kance, přes kterého jsem se převalil a nakonec jsem vrazil do plotu.
Jakl jsem se zmateně posadil, uslyšel jsem, jak se na mě něco řítí. Neměl jsem žádný čas, prostě jsem se posleopu vrhl doleva.Kanec minul a ozval se hlasotý praslot, jak narazil přímo do plotu.
Upustil jsem kopí, ale měl jsem čas ho zvednout ve chvíli, kdy ten kanec zmateně couval.Doufal jsem, že by ho to mohlo zabít, ale po chvilce vypadal stejně vztekle jako předtím.
Palcát pořád vězel v tlamě druhého kance.Neměl jsem jak ho vytáhnout zpátky, dokud sám nevypadne.
Pevněji jsem sevřel oštěp a rozhodl jsem se, že bylo dost špásování s kanci. Byl čas je dostat. Shrbil jsem se a s napřaženým oštěpem jsem vyrazil. Divočáci moje chování nepochopili. Spolu udělali prudký výpad a pak bojácně couvli.Očividně v sobě neměli moc upíří krve, jinak by útočilipořád, šíleně a bezcitně.
Jak jsem je zahnal k jedné straně arény, rozhodl jsem se vyrazit proti tomu zraněnému. Vypadal nebezpečněji a o trochu rychleji se vzpomatovával. Byla v tom vlastně troška zbabělosti.
P5edstíral jsem útok na to prase s palcátem v tlamě a mával jsem oštěpem, takže se otočil a zdrhnul. Ten druhý se trochu uvolnil, tak jsem změnil směr a zaútočil jsem. Vrazil jsem mu oštěp do krku a kanec zařval a mrskal sebou. Táhl mě skoro přes celou arénu, než se konečně zastavil. Zatímco se mě pokoušel nabrat tesákama, bodl jsem mu oštěpem proti oku. Minul jsem, bodl jsem ho do rypáku, trochu mu sjel po uchu, zase jsem minul - pak se mi to povedlo a vybodl jsem mu pravé oko.
Ten řev mě skoro srazil k zemi. Trhal hlavou ještě divočeji, a poškrábal mi tesákama břicho i hruď, ale nic vážného.PEvně jsem se držel, ignorujíc bolest v rukou, když se mi zase otevřely rány a krev volně vytíkala.
Upíři nade mnou byli nadšení a provolávali povzbuzování jako"Zab ho! Zab ho!". Bylo mi líto toho kance - zaútočil na mě, jenom proto že byl vyprovokovaný - ale bylo to on nebo já. Nebyl čas na slitování.
Skočil jsem před divočáka - riskantní krok - a znova jsem se připravil k čelnímu útoku. Směřoval jsem doprava, aby mě neviděl, oštěp jsem držel kousek nad hlavou a čekal jsem na tu správnou chvíli.Po pár strašných sekundách mě kanec uviděl levým okem a nejistě se zastavil, čímž se z něj stal skvělý terč. Vrazil jsem mu oštěp tam, kde míval pravé oko, hluboko do šíleného mozku.
Ozvalo se strašné mlasknutí a pak začal kanec vyšilovat. Zvedl se na zadní a vydal uči trhající řev;pak těžce spadl na zem. Snažil jsem se mu jít z cesty, ale valil se kupředu jako náklaďák.Pospíchal jsem dozadu, ale divočák za mnou.Nemohl mě vidět - vlastně už neviděl nic - nebo mě slyšel přes svůj vlastní řev, ale prostě šel za mnou. Všiml jsem si druhého kance, připravujícího se k útoku.
Zarazil jsem se, nevěděl jsem co dál, a umírající kanec do mě vrazil. spadl jsem pod něj a ztratil stisk na oštěpu.Jak jsem se snažil překulit se, kanec spadl na mě, zachvěl se a zhroutil se. Byl mrtvý - a já byl přišpendlený pod ním.
Snažil jsem se ho odtlačit, ale byl moc těžký.Kdybych byl v dobré fyzické kondici, hravě bych to zvládl, ale byl jsem pohmožděný, popálený a krvácel jsem. Prostě jsem nemohl najít sílu na odsunutí toho masivního zvířete.
Uvolnil jsem se a chtěl jsem nabrat dech před dalším pokusem o útěk, zatímco se za mnou objevil druhý kanec a narazil sviou hlavou do mojí.Zaječel jsem a snažil jsem se vyškrábat, ale nešlo to. Zdálo se mi, že se to prase kření, ale to mohl být jen efekt palcátu, který měl ještě pořád v tlamě. Sklonil hlavu a snažil se mě kousnout, ale kvůli palcátu nemohl. Zavrčel, couvl, pohodil hlavou, ještě couvl, pak zahrabal kopytem, sklonil tesáky... a vrhl se na mě se smrtelnou zuřivostí.
(5.část-pokračování)

4.část...5.díl-zkouška smrti

22. ledna 2010 v 9:06 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)
10.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Vraceli jsme se zpátky do Síní, když jsem si vzpomněla pohřební Síň, o které mi Kurda vyprávěl nedlouho potom, co jsem dorazil do Hory. Zeptal jsem se, jestli bychom se tam mohli jít podívat.Seba souhlasil a Kurda taky. Gavner nebyl tak nadšený, ale taky šel."Pohřební Síně na mě působí morbidně,"řekl, když jsme šli chodbama.
"To je na upíra divný," poznamenal jsem."Copak nespíte v rakvích?"
"Rakve, to je něco jimého," řekl Gavner."Tam se cítím pohodlně.Nemůžu vystát hřbitovy, márnice a krematoria."
Síň poslední cesty byla dlouhá jeskyně s vyklenutým stropem. Po stěnách rostl hustě luminisační lišejník. Prostředkem tekl pramen a vléval se zase do podzemí. Byl široký, rychlý a hlučný. Museli jsme zvýšit hlasy, abychom ho vůbec přehlušili.
"Těla mrtvých byla uchovávány zde,"řekl Kurda."Byly svlečeny, hozeny do vody a nechány napospas osudu. Voda je odnesla z Hory a na věčnost do divočiny."
"A co se jim stalo tam?" zeptal jsem se.
"Byly odnešeny na vzdálený břeh, kde je sežrala zvířata nebo draví ptáci."Zakřenil se, když jsem zbledl."Ne moc pěkná cesta, co?"
"Je dobrá," nesouhlasil Seba."Až já zemřu, chci skončit přesně takhle.Mrtvá těla jsou částí potravního řetězce. Krmit oheň mrtvolama je plýtvání."
"A proč s tím přestali?" zeptal jsem se.
"Ta těla se zachytila," vysvětloval Seba."Naštosovala se dole v tunelu. Skupina upírů se tu musela zachytit a plavat osvobodit těla. Nazpátky je zatáhli kolegové, protože proti tomu proudu se nedá plavat.
Sám jsem tam byl," pokračoval Seba."Díky bohu jsem jen tahal za lano a nemusel jsem se nořit do vody. Ti, kdo byli dole se s tím, co viděli nikdy nevyrovnali natolik, aby o tom mohli vyprávět."
Díval jsem se na temný proud a chvěl jsem se při pomyšlení, že plavu dolů osvobodit mrtvoly, a najednou mě to napadlo a já se otočil ke Kurdovi."Říkal jsi, že tam těla odplavala pro zvířata - ale není upíří krev jedovatá?"
"Žádná krev tam nebyla," řekl Kurda.
"Proč ne?" zamračil jsem se.
Kurda zaváhal a Seba odpověděl za něj."Byla vysáta strážci Krve, kteří také odstranili většinu orgánů."
"Kdo jsou Strážci Krve?" zeptal jsem se.
"Pamatuješ na ty lidi, co jsme viděli v Síni Kremace, když jsme byli na prohlídce Horou?" řekl Kurda.
Zavzpomínal jsem a vzpomněl jsem si na ty divné, extra bledé bytosti s děsivýma očima, oblečené v hadrech a tiše a osamoceně sedící v Síních. Kurda odmítl si o nich povídat, a řekl, že mi o nich řekne později, ale kvůli dalším událostem jsem na to úplně zapomněl."Kdo jsou?" zeptal jsem se."A co dělají?"
"Jsou to Strážci Krve," řekl Gavner."Přišli do Upíří Hory před více než tisícem let - nevíme odkud - a usídlili se tu, i když přibližně každých deset let malá skupina odejde a občas se vrátí s novými členy. Žijí pod Síněmi a málokdy se s nimi setkáváme.Taky mají vlastní jazyk, zvyky a víru."
"Jsou to lidi?" zeptal jsem se.
"Jsou to démoni!" zavrčel Gavner.
"To je nefér," poukázal Seba."Jsou to věrní služebníci a zasluhují si náš vděk. Provádí kremace, a připravují mrtvoly. A taky nás zásobují krví - odtud pochází většina krve v našich skladištích. Nikdy bychom jí nesehnali dost, tak to necháváme na Strážcích. Nekrmíme se přímo od nich, prostě nám dávají krev v láhvích."
"Proč?" zeptal jsem se úplně mimo."Nemůže to být moc záživný, bydlet v Hoře a dávat svou krev. Co to s nima je?"
Kurda si rozpačitě odkašlal."Víš, co to jsou paraziti?" Potřásl jsem hlavou."Jsou to stvoření - nebo malé organismy - které se živí třeba na mrtvých tělech. Strážci jsou paraziti.Jedí orgány - třeba srdce a mozky mrtvých upírů."
Zíral jsem na Kurdu a přemýšlel jsem, jestkli nežertuje. Ale z jeho výrazu jsem poznal, že ne."A proč je necháváte?" zalapal jsem po dechu.
"Potřebujeme je," řekl Seba jednoduše."Jejich krev je nezbytná. Kromě toho nám nijak neškodí."
"Vy si nemyslíte, že pojídání mrtvol není škodění?" štěkl jsem.
"Nikdo z mrtvých si ještě nestěžoval," zažertoval Gavner, ale ten humor byl vynucený - podle jeho výrazu jsem poznal, že se cítí stejně nepříjemně jako já.
"Skvěle se o těla starají," vysvětloval Seba."Jsme pro ně posvátní. Nejdříve odstraní krev a dají jí do soudků vlastní výroby - odtud dostali své pojmenování - a pak rozříznou trup a vyndají požadované orgány. Také vytáhnou mozek tak, že zastrčí několik háčků do nosů a vytáhnou ho po malých kouskách."
"Cože?" vykřikl Gavner."O tom jsem ještě nikdy neslyšel!"
"Většina upírů o tom neví," připustil Seba."Ale já jsem pár století Strážce studoval důkladně. Lebky upírů jsou pro ně posvátné, takže je nikdy nezničí."
"To je něco nepřípustného," zamumlal Kurda zhnuseně.
"Je to pohoršující," zavrčel Gavner.
"Přesně!" souhlasil jsem.
"Když jsou orgány a mozek pryč,"pokračoval Seba,"uvaří je,aby byli v bezpečí - naše krev je pro ně stejně smrtelná, jako pro jakékoliv jiné stvoření."
"A z toho žijí?" zeptal jsem se,pobouřený, ale fascinovaný.
"Ne," odpověděl Seba."Moc dlouho by nepřežili, kdyby to byl jejich jediný příjem.Jedí normální jídlo, naše orgány si schovávají na slavnostní příležitosti - jedí je na svatbávh, pohřbech a odstatních ceremoniích."
"To je nechutný!" vykřikl jsem, něco mezi ironickým úšklbkem a pobouřením."Proč to dělají?"
"Nejsme si jistí," přiznal Kurda,"ale může to být proto, že jim to zajistí delší život.Průměrný Strážce žije stošedesát let a víc.Samozřejmě, kdby se stali upíry, želi by ještě déle,, ale žádný to neudělal - upíří krev je pro ně tabu."
"Jak je můžete něchat to provádět?"zeptal jsem se."Proč ty příšery nepošlete pryč?"
"Nejsou to příšery," nesouhlasil Seba."Jsou to lidi s neobvyklýma stravovacíma návykama - skoro jako my! Kromě toho, my pijeme jejich krev. Je to férová výměna - jejich krev za naše orgány."
"Já bych nepoužil slovo fér," zamumlal jsem."Spíš kanibalismus."
"Vlastně ne," namítl Kurda."Nejí své vlastní maso, takže to nejsou kanibalové."
"Jseš puntíčkář," vrčel jsem.
"Je tu tenká nit," řekl Seba,"ale je tu rozdíl.Nechtěl bych být Strážce, a nestýkám se s nimi,ale jsou to jen divní lidi, kteří se snaží přežít, jak nejlépe dovedou. Nezapomeň, že my se také krmíme z lidí, Darrene. Nebylo by správné je odsoudit, stejně jako lidi odsuzují upíry."
"Říkal jsem ti, že je to tu morbidní," pousmál se Gavner.
"Měl jsi pravdu," usmál se Kurda."Tohle je říše mrtvých., ne živých, a měli bychim jim jí nechat. Vraťme se na Festival."
"Už jsi viděl dost, Darrene?" zeptal se Seba.
"Jo," otřásl jsem se."A taky dost slyšel."
"Tak pojďme."
Vyrazili jsme,Seba ve předu a Gavnr s Kurdou rychle za ním.Chvíli jsem se zdržel, prohlížel jsem si řeku, poslouchal jsem její řev, přemýšlel jsem nad Strážci Krve a představoval jsem si své mrtvé, odkrvené, prázdné, jak pluje dolů a odráží se od kamenů jako hadrová panenka.
Byla to strašná představa. Potřásl jsem hlavou, vypustil to z mysli a pospíchal za ostatníma, aniž bych věděl, že za ne moc dlouho budu stát na tom samém místě, ale ne, abych truchlil nad něčím životem - ale abych zoufale bojoval o svůj vlastní!




11.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Festival Nemrtvých dospěl k obrovskému zakončení třetí noci. Oslavy začaly několik nocí před západem slunce, a i když Festival oficiálně končil s příchodem noci, pár upírů nechalo oslavného ducha žít ještě ráno.
Poslední den se nekonaly žádné boje. Vyprávěly se příběhy a zpívalo se. Zjistil jsem toho spoustu o historii a našich předcích - jména slavných vůdců, ohromné bitvy, sváděné s vampýry i lidmi - a klidně bych poslouhal hluboko do noci, kdybych si nemusel jít vylosovat další Zkoušku.
Tentokrát jsem si vybral Síň Plamenů, a každý upír v okolí se zašklebil.
"Je to špatný, že jo?" zeptal jsem se Vaneze.
"Jo," odpověděl mi popravdě."Bude to tvá zatím nejtěžší Zkouška.Musíme poprosit Arru o pomoc s přípravou.S její pomocí bychom tě mohli připavit.
Bohužel dost jasný přízvuk dal na slovo mohli.
------------------------------------
Většinu noci jsem se učil, jak se vyhýbat plamenům.Síň Plamenů byla dlouhá kovovámístnost se spoustou děr v zemi. Ohně tam jsou vpouštěny, až když je čas na Zkoušku, a upíři zaspoda je posílají do místnosti dírami v zemi. Protože jich tam bylo tolik, bylo nemožné předvídat, která cesta bude úplně bezpečná a která ne.
"Musíš používat uši stejně jako očí," vysvětlovala mi arra. Upírka si na Festivalu poranila pravou ruku a teď jí měla zavěšenou na pásce."Uslyšíš plameny, ještě než přijdou."
"Jeden plam,en byl odveden ze Síně a pár upírů ho pumpovalo do místnosti, kde jsem svičil,abych poznal zvuk plamenů. Arra stála za mnou a odtáhla mě od plamene, před kterým jsem dost rychle neuhnul.
"Slyšíš syčení?" zeptala se.
"Jo."
"to je znamení, že tě míjí plamen. Kdykoliv uslyšíš krátký, hvízdavý zvuk - asi tenhle!" štěkla a táhla mě pryč, když se mi skoro pod nohama objevil plamen."Slyšels to?"
"Jen tak tak," řekl jsem a nervözně jsem se chvěl.
"Jen tak tak nestačí," zamračila se."Jen tak tak tě zabije. Budeš mít jen chvilku na to, utéct před plamenama. Každá vteřina bude vážená. Nestačí reagovat hned - budeš muset reagovat s předstihem!"
O pár hodin později jsem si na to zvykl a pobíhal jsem Síní a celkem v pohodě jsem se vyhýbal plamenům."To je dobré," řekla Arra, když jsme odpočívali."Ale teď vždycky hoří jen jeden plamen.Při Zkoušce jich bude všech pět. Navíc budou rychlejší a silnější. Budeš se toho muset naučit ještě hodně, než budeš připravený."
Po chvíli zkoušení mě Arra vyvedla ven ze Síně a k ohni. P5istrčila mě k němu, poapdla hořící větev a začala mi s ní přejíždět po rukou a nohou."Přestaň!" vyjekl jsem."Spálíš mě zaživa!"
"Buď zticha!" nařídila."Musíš si zvyknout na to horko. Máš dost odolnou kůži - dost toho vydržíš. Ale musíš na to být připravený. Nikdo neprojde Síní Plamenů nepoznamenaný.Budeš popálený a zraněný. Tvoje šance na přežití závisí na tom, jak budeš reagovat na bolest. Pokud se jí poddáš, zpanikaříš - zemřeš. Pokud ne, mohl bys přežít."
Věděl jsem, že Arra o takových věcech nikdy nežertuje, tak jsem jen pevně stiskl zuby, zatímco mi přejížděla horkou špičkou větve přes kůži. Škrábance, které se díky pavučinám zahojily, se zase ozvaly a jen mi dodaly na zoufalství.
Během přestávky jsem si prohlížel místa, kde mi Arra přejížděla větví.Byly růžové a na dotek bolestivé, jako bych se spálil na slunci."Jseš si jistá, že je to dobrý nápad?" zeptal jsem se.
"Musíš si zvyknout na dotek plamenů," řekla."Čím víc bolesti zažiješ teď, tím spíš se s tím později vyrovnáš.Nedělej si žádné iluze - tohle je jedna z nejsložitějích Zkoušek. Než skončí, dost si vytrpíš."
"Moc mě teda nepovzbuzuješ," zasténal jsem.
"Njesem tu, abych tě povzbuzovala," odpověděla kousavě."Jsem tu, abych ti pomohla se záchranou života."
Arra s Vanezem se chvíli rozhodovali a nakonec bylo rozhodnuto, že se budu muset obejít bez svých několika hodin spánku."Potřebujeme těch pár hodin," řekl Vanez."Měl jsi tři dny a noci odpočinku.Teď je mnohem důležotější trénink než odpočinek.
Po krátkém odpočinku jsem se učil, jak uskakovat plamenům mnohem přesněji. Bylo důležité se se pohybovat co nejopatrněji. Tak jsem mohl poslouchat a lépe předvídat, kde bude další plamen.Znamenalo to trochu popálení, ale bylo to lepší než šlápnout vedle a skončit v oblaku kouře.
Cvičili jsme, dokukd do začátku Zkoušky nezbývala pouhá půl hodina.Vrátil jsem se do svého pokoje, aby nabral dech a převlékl se - budu na sobě mít jen kožené trenky.a pak jsem se vrátil do Síně Plamenů., kam mi přišlo hodně upírů popřát štěstí.
Šíp - holohlavý a potetovaný kníže - přišel dohlížet na Zkoušku."Je mi líto, že posledně nepřišel nikdo,"omlouval se a udělal si dotek smrti.
"To je v pořádku," řekl jsem."Nevadí mi to."
"Jsi vlídný účastník," řekl."Tak, znáš pravidla?"
"Kývl jsem."Musím tam zůstat 15 minut a pokud možno se neusmažit."
"Tak nějak," zakřenil se."Jsi připraven."
"Skoro," řekl jsem a třásly se mi kolena.Otočil jsem se k panu Hroozleymu."Kdybych neprošel, chci, abyste -"začal jsem, ale byl on mě naštvaně přerušil.
"Nemlu takhle! Mysli pozitivně!"
"Já myslím pozitivně," řekl jsem," ale vím, jak to bude těžké.Jen jsem chtěl říct, že jsem nad tím přemýšlel, a kdybych zemřel, chtěl bych, abyste vzali moje tělo domů a dali ho do mého hrobu. Tak bych mohl být navždy blízko mámě, tátovi i Annie."
Pan Hroozley zamrkal (měl snad v očích slzy?)a odkašlal si."Udělám, jak požaduješ,"řekl a podal mi ruku. Odstrčil jsem jí a místo toho jsem ho objal.
"Jsem pyšný, že jsem mohl být vaším pomocníkem,"zašeptal jsem, a pak jsem se odtrhl a než mohl kdokoliv něco říct, vstoupil jsem do Síně Plamenů.
---------------------------------
Dveře se za mnou hlasitě zavřely a přehlušily zvuk blížících se plamenů. Došel jsem doprostřed místnostia potil jsem se strachem i horkem. Podlaha už byla horká. Chtěl jsem si rozetřít nějaké sliny na chodidlech, abych si je ochladil, ale Arra mi poradila, abych to nedělal moc brzo. Bude tam ještě větší teplota - lepší si šetřit sliny na dobu, až je budu vážně potřebovat.
Z trubek se ozýval klokotavý zvuk. Ztuhnul jsem, ale to se jen třásla jedna trubka. Uvolnil jsem se, zavřel jsem oči a zhluboka jsem dýchal, dokud tam ještě byl čerstvej vzduch. Další problém, kterému budu muset čelit - i přes ty díry ve stropě a zdech bude kyslík brzy pryč a já ho budu muset pracně shánět mezi plamenama nebo riskovat udušení.
Jak jsem přemýšlel nad vzduchem, uslyšel jsme pod sebou syčení. Otevřel jsme oči a uviděl jsem obrovský plamen jen pár metrů po mojí levici.
Zkouška začala.
Ignoroval jsem ty plameny - byly moc daleko, aby mě mohly zranit - a pozorně poslouchal další výbuch. Měl jsem zatim štěstí. arra mi tvrdila, že občas plameny začnou plát hned u vás a pořád vás neopouštějí.Aspoň jsem si mohl postupně zvykat na žár.
Blízko napravo ode mě jsem uslyšel hvízdání. Odskočil jsem přesně ve chvíli, kdy plamen vyšlehl, a napjal jsem se- byl blízko, ale nemohl mě zranit.
Měl jsem zůstat na místě nebo se opatrně vyhnout. Takhle jsem se mohl vřítit přímo do problémů.
Plameny teď šlehaly rychle po celé Síni. Cítil jsem ve vzduchu horko a najednou se mi špatně dýchalo. Díra jen pár centimetrů od mojí pravé nohy zahvízdala. Nehýbal jsem se, ani když mi plamen ošlehl nohy - tak malé zranění jsem si mohl dovolit. Mnohem větší plameny šlehaly za mnou. Opatrně jsem se plížil kupředu a pomalu jsem se dostával z nejhoršího. Plameny mi olizovaly záda, ale nebylo to tak strašný.
Nejhorší bylo, když dva nebo více plameny vyšlehly blízko u sebe. Nemohl jsem udělat nic, když jsem byl mezi dvěma plamennýma sloupama, až na to, že zatáhnu břicho a opatrně projdu slabou stěnou.
Za pár minut mi nohy ječely agonií - odnesly většinu spálenin. Vtíral jsem si do nich sliny, což je trochu ochladilo. Klidně jsem mohl stát na rukou, abych trochu ulevil nohám, až na to, že bych tím ohni nastavil hlavu a vlasy.
Hodně upírů, kteří se na Zkoušky připravovali, si měsíce předem oholil hlavu, takže při Zkouškách neměli žádné vlasy. Tím měli v téhle Tkoušce větší šanci, protože kůže chytí o hodně hůř než vlasy. Ale je zakázáno si oholit vlasy přímo na Zkoušku, a všechno se událo tak rychle, že mě na to nikdo nestihl upozornot.
Neměl jsem šanci, jak zjistit čas.Musel jsem se plně soustředit na oheň a podlahu. I ta nejmenší nepozornost mohla mít strašné následky.Několik děr přede mnou vychrlilo plameny najednou. Začal jsem couvat, když jsem za sebou uslyšel hvízdání.Zase jsem zatáhl břicho a uskočil doleva, pryč od nejhoršího plamene.
Nebezpečí pominulo,ale byl jsem v rohu.Vanez mě před ním varoval ještě před tím, než nám přišla pomáhat Arra."Vyhýbej se rohům," řekl."Drž se co nejvíc uprostřed. Když se dostaneš do rohu, rychle pryč. Většina těch, co uhořeli skončila uvězněná v rohu."
Začal jsem se vracet, ale oheň tam pořád šlehal a bránil mi v cestě. Vrátil jsem se do rohu a čekal jsem na svou příležitost, až se první plamen zastaví. Problém byl - že se na to žádný nechystal.
Bublání trubek mě vrátilo do reality. Oheň vyšlehl přímo za mnou a popálil mi záda. Zašklebil jsem se, ale nepohnul jsem se - nemohl jsem. Vzduch tam byl dost řídký. Mával jsme si rukou před obličejem, abych si udělal nějaký vzduch, ale moc to nepomáhalo.
Plamenné sloupy úřede mnou se zformovaly do stěny aspoň dva tři metry tlusté. Sotva jsem viděl skrz. Jak jsem tam postával a čekal na volnou cestu, když trubky pode mnou zasyčely, několik najednou. Na cestě byl obrovský plamen, přímo pode mnou! Měl jsem několik vteřin, abych se rozhodl a jednal.
Nemohl jsem zůstat - uhořel bych.
Nemohl jsem se vrátit - uhořel bych.
Nemohl jsem do stran - uhořel bych.
Dopředu skrz ohnivou stěnu?Asi bych uhořel, ale byla za ní místnost a vzduch - kdyby se mi to povedlo.Byla to zoufalá možnosr,ale nebyl čas si stěžovat. Zavřel jsem pusu a oči, zakryl jsem si obličej rukama a vyrazil jsem k obří stěně.





12.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Oheň mě pohltil jako obří žluto oranžový mrak. Ani v nejhorších nočních můrach jsem si nepředstavoval takové horko. Skoro jsem otevřel pusu, abych zakřičel. KDynych to udělal, oheň by mi vnikl do pusy a sežehl by mě zevnitř.
Když jsem se dostal na druhou stranu, hořely mi vlasy a plameny mi olizovaly kůži. Spadl jsem na zem a kutálel jsem se, bušil jsem si do vlasů rukama a hasil plameny. Vůbec jsem nedával pozor na syčení a hvízdání. Kdyby v té chvíli vyrazil oheň, skončil bych.Alůe měl jsem štěstí.....šťastný Darren Shan...štěstí upírů.
Když jsem se dostal z nejhoršího, klekl jsme si a slabě jsem vrčel. Dýchal jsem řídký horký vzduch a ujišťoval jsem, že mi ve vlasech nezbyly žádné jiskry.
Celé tělo jsem měl černé a červené. Černé od sazí a červené od plamenů. Měl jsem, namále, ale musel jsem dál.I když to bolelo, prostě jsem musel. Démoni ohně by mě zabili, kdybych to neudělal.
Postavil jsem se a poslouchal jsem trubky.Nebylo to snadné - měl jsem dost popálené uši - ale pořád jsem slyšel, a po chvíli jsem se vyhnul prvním plamenům.
Jediná dobrá věc na té stěně byla, že mi spálila všechen cit z nohou. Pod kolenama jsem skoro nic necítil. To znamenalo, že jsem vážně popálený, a jedná moje část se bála, co bude po Zkouškách - klidně by mi je mohli amputovat! - ale na to byl čas. teď mi to ulevilo.
Spíš mě děsily uši. Chtěl jsem do nich vetřít nějaké sliny, ale úplně mi vyschlo v puse. Snažil jsem si je protřít mezi prstama, ale jen se to zhoršilo. Na konec jsem se rozhodl je ignorovat.
Plameny mě vháněly do dalšího rohu.Než abych se nechal zase chytit, radši jsme proběhl ohněm a čelil jsem bolesti.
Zavíral jsem oči, co nejvíc to šlo. Úplně se mi vysušily a začínal jsem se bát o zrak.
Když jsem se zase vyhýbal, plameny začaly odumírat. Podezíravě jsem se zastavil. Byl to začátek něčeho mnohem horšího? Mohl jsem čekat další nával plamenů?
Zatímco jsem se otáčel a poslouchal, dveře se otevřely a vešli upíři v pláštích.Zíral jsem na ně jako na mimozemšťany.Co to děllali? Byli to podpalovači, kteří se nějak ztratili? Někdo by jim měl říct, že by tu být neměli. Je to moc nebezpečné.
Couval jsem od nich, když se ke mě blížili. Rád bych je varoval, ale nemohl jsem najít hlas. Ani trochu."Darrene, je po vem,"řekl jeden z nich. Zněl jako pan Hroozley, ale nemohl to být on - přece by nepřišel uprostřed Zkoušky.
"Mávl jsem a stěží vyslovil slova,"Radši běžte pryč! Bžte!"
"Darrene," řekl upír vepředu."Je po všem. Zvítězil jsi!"
Nedávalo mi to smysl. Jen jsem věděl, že by se mohl objevit obří plamen, a tihl blázni mi blokovali cestu. Vrhl jsem se dopředu; oni mě chytili. PRvnímu jsem vyrazil dech, ale ten další mě chytil za zátylek. Jeho dotek bolel a já se tiše sesul na zem.
"Opatrně!" štěkl první upír a naklonil se nade mě - byl to pan Hroozley!"Darrene," řekl měkce. Je to v pořádku. Udělal jsi to. Jsi v bezpečí."
Zavrtěl jsem hlavou; nebyl jsem schopnej jasně myslet, jen jsem opakoval ty samý slova,"Oheň! Oheň! Oheň!"
Pořád jsem to mumlal, když mě položili na nosítka a vynesli ven. A i když jsem byli venku a prač od plamenů a lékaři mi ošetřovali rány, pořád jsem mumlal varování nebo se podezíravě rozhlížel a čekal rudozlaté peklo.
(4.část-pokračování)

3.část...5.díl-zkouška smrti

22. ledna 2010 v 9:04 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)
7.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Měl jsem pouhou vteřinku na to, abych se rozmyslel a zareagoval. Člověk by to tady zabalil. Já jako poloupír jsem měl pořád šanci.Odkulení se nemělo cenu - chyběl mi čas - tak jsem si lehl na záda a zapřel jsem se o špičku stalaktitu, kterou jsem urazil.Nevšímal jsem si menších hrotů, padajících kolem mě a ignoroval jsem bolest, natáhl jsem ruce a pokusil jsem se chytit ten stalaktit.
Chytil jsem ho ve vzduchu, několik centimetrů nad špičkou. Klouzal mi v rukou a zabodával mi do kůže stříbrné úlomky. Musel jsem se kousnout do jazyka, abych v sobě udržel křik.
Ignoroval jsem bolest a víc jsem stiskl ruce, čímž jsem chytil stalaktit co nejpevněji jsem mohl, a špička se zastavila pár centimetrů nad mým břichem. Tíhou se mi úplně třásly ruce, ale nezradily mě.
Opatrně a s úplně roztřesenýma rukama jsem ten stalaktit položil vedle sebe, co nejtišeji to šlo,pak jsem se odlepil od stalaktimu a foukal jsem si na krvácející ruce, které byly úplně rozervané tím šutrem. Při upířím štěstí jsem nepřišel o žádný prst, což byla jediná věc, která mě teď těšila.
Zbytek mého těla byl podobně rozedřený. Cítil jsem se, jako bych byl celý pobodaný.Ze zad, nohou a rukou mi tekla krev, a cítil jsem tlak na zádech, kam se mi zarývala špička stalagmitu.
Ale byl jsem naživu!
Se zbytkem cesty jsem si dal načas. Nejdřív jsem si udělal přestávku, setřel jsem si krev z rukou, olíznul prsty a vetřel jsem si sliny do nejhorších ran.Nemohl jsem si je léčit, jako úplní upíři, ale aspoň mi to trochu otupilo bolst. Po tváři mi tekly slzy, ale věděl jsem, že se sebelítostí se daleko nedostanu, tak jsem je setřel a poručil jsem si pokračovat - ještě jsem to neměl za sebou.
Přemýšlel jsem, že bych si mohl sundat hořejšek, roztrhat ho na kousky a obvázat si s tím ruce, abych se mohl pevněji chytit.Ale to by byl podvod, a při té myšlence ve mě vřela upíří krev. Místo toho jsem si další špínou vysušil dlaně a prsty.Taky jsem si něco vetřel do chodidel a nohou, které mi zdatně krvácely.Po tom krátkém odpočinku jsem vyrazil. Už to ani nebylo tak těžké, ale já byl v tak strašném stavu, že mi to přišlo obtížné. Šel jsem pomaloučku a testoval jsem každý stalakgmit pečlivěji, než to bylo nutné - prostě jsem vůbec neriskoval.
Konečně, po více než hodině a půl v Jeskyni Jehel - většina upírů projde ani ne za čtyřicet minut - jsem vylezl, pozdraven těmi pár upíry, kteří mě přišli povzbuzovat.
"No?" zeptal se Vanez a přehodil mi přes ramena ručník."Pořád si myslíš, že to není pořádná Zkouška?"
Zíral jsem na mistra her."Jestli ještě někdy řeknu takovouhle hovadinu," řekl jsem,"tak mi rovnou vyřízněte jazyk a sešijte rty."
"Ale no tak," zasmál se."Smyjeme tu krev a špínu, a pak budeme mít dost práce s obvazováním."
S pomocí Vaneze a pana Hroozleyho jsem odkulhal a potichu jsem se modlil, aby další zkouška neměla co dělat s kůlama ani jeskyněma. Kdybych věděl, jak bude má prosba vyslyšena, ani bych se nenamáhal!
-----------------------
Díky dalším událostem jsem se nemusel bát o průběh další Zkoušky - zatím.Zatímco jsem se sprchoval v ledově studeném vodopádu, dolehly k nám zvěsti, že do Hory dorazil poslední upír, což znamenalo Festival Nemrtvých, který nastane při západu slunce dalšího dne.
"Tak!" zahřměl Vanez."Tři dny a noci pití, jídla a odpočinku.I kdybychom si to naplánovali, nemohlo by nám to jít lépe!"
"Nevím," zavrčel jsem a nehtama jsem si odstraňoval špínu z ran."Myslím, že budu potřebovat pár týdnů - nejmíň!"
"Nesmysl!"řekl Vanez."Pár nocí a bude ti jako dřív. Trochu vyděšený a poškrábaný, ale nic ti nebude bránit v další Zkoušce."
"Budu mít k těm třem dnům ještě svůj obvyklý den na přípravu?" zajímal jsem se.
"Jistě," řekl."Během Festivalu jsou zakázány jakékoliv oficiální záležitosti. Je to čas her a odpočinku a omílání starých příběhů. Dokonce i téma vampýrů musí být příští tři dny a noci odloženo k ledu. Těšil jsem se na to celé měsíce," promnul si ruce."Jako mistr her nemusím nic organizovat ani zařizovat - takže si to můžu opravdu užít."
"Můžete se zúčastňovat soutěží jen s jedním okem?" zeptal jsem se.
"Jistě," odpověděl."Je jen pár her, která nařizují obě oči, ale vážně jich moc není. Počkej a uvidíš - před posledním dnem Festivalu pěkných pár upírů porazím. Tucty upírů budou proklínat mé jméno a noc, kdy mě poznali."
Když jsem se dosprchoval, vyšel jsem z vodopádu a obalil jsem se několika ručníkama. Stá jsem chíli u velkých pochodní, abych uschl, a pak mi Vanez obvázal nejhorší rány a já vklouzl do volného oblečení, které mi připravil.I když byl ten materiál slabý, nebylo mi to příjemné, a hned jak jsem došel do pokoje, svlékl jsem se a do sítě jsem si vlezl nahý.
Tu noc jsem toho moc nenaspal - na to jsem byl moc pohmožděný. Snažil jsem se ležet v klidu, ale nemohl jsem,a to, jak jsem se převaloval a házel sebou, mě drželo vzůru.Konečně jsem vstal, natáhl jsem si trenky a vydal se hledat Harkata. Ukázala se, že je zase v knížecí síni - znova se ho vyptávali na zprávu od pana Sudda, ještě než začne Festival - takže jsem se vrátil do svého pokoje, sedl si před zrcadlo a počítal jsem si jizvy.
Jak den pokračoval - začínal jsem si zvykat na cit pro čas, když jsem do Hory přišel, nepoznal jsem ani rozdíl mezi nocí nocí a dnem - vrátil jsem se do sítě a zase jsem se snažil usnout.Tentokrát jsem konečně zabral, a i když jsem měl neklidný spánek, aspoň jsem trochu využil zbývající hodiny před tolik očekávaným Festivalem Nemrtvých.




8.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Festival začal v obrovské síni Stahrvose Glena (také známé jako Síň Shromáždění). Byl tu úplně každý upír z Hory. I když ta Síň byla veliká, byli jsme na sebe namačkaní jako sardinky.Jak jsem se při čekání na západ slunce rozhlížel, napočítal jsem nejméně čtyři stovky hlav, i když jich klidně mohlo být pět.
Skoro všichni se vyšňořili do zářivě barevných šatů.Těch pár upírek mělo dlouhé vzdušné šaty, a většina upírů elegantní (ale místy zaprášené) pláště.Pan Hroozley a Seba Nil byli oba v rudém a když tak stáli vedle sebe, vypadali jako otec a syn. Dokonce i Harkat si na tuhle událost půjčil novou, jasně modrou róbu.
Byl jsem jediný, kdo vypadal nevhodně. Už jsem šílel z těch ran a škrábanců, takže jsem měl pořád tmavou, tenkou košili a krátké kalhoty, které mi tehdy přinesl Vanez. I když byl ten materiál hodně jemný, pořád jsem se zakláněl a škubal sebou, abych se mi látka nedostala na kůži. Pan Hroozley mi už tolikrát řekl, abych se přestal vrtět, ale to prostě nešlo.
"Přijď za mnou později," zašeptal Seba, když jsem si už po tisícáté povytahoval košili."Mám něco, co ti uleví od toho svrbění."
Začal jsem mu děkovat, ale najednou mě přehlušil hlasitý gong. Všichni upíři zmlkli.O chvilku později se tři upíří knížata objevila v čele Síně na vyvýšeném pódiu, aby je všichni dobře slyšeli. Festival Nemrtvých a a Závěrečný Ceremoniál bylo jediné období, kdy všechna knížata opustila svou nenapadnutelnou síň na vrcholu Hory. Jinak tam byl vždycky aspoň jeden.
"Je krásné vás zase všechny vidět, přátelé," pronesl Paris Nebess.
"Všechny vás vítáme v Upíří Hoře," řekl Mika ver Leth.
"A přejeme vám co nejlešpí pobyt" dodal Šíp.
"Vím, že jste všichni slyšeli zvěsti o vampýrech," řekl Paris."Jsou tu těžké časy, a je toho tolik k plánování a prodiskutování.Ale ne tyhle tři noci. Protože přichází Festival Nemrtvých, kdy si je každý upír rovný, a všichni simusí Festival užít."
"Jsem si jistý, že jste všichni netrpěliví, až to začně," řekl Mika."Ale naši první povinností je připomenout si ty, kterří odešli do Ráje od naší poslední Rady."
Šíp nahlas přečetl jména upírů, kteří v posledních devíti letech zemřeli.Při každém jméně si upíři udělali Dotek Smrti a zamumlali,"I když zemřeš, můžeš být vítěz."
Když dočetli poslední jméno, Paris tlesknul a řekl,"A je za námi poslední část našich úkolů. Do konce Festivalu už žádné jiné nebudou. Štěstí vám, mí přtelé."
"Štěstí," vykřikla upíři a pohodili plášti, hrubě se navzájem objímali a vykčikovali,"Štěstí! Štěstí! Štěstí!"
----------------------
Několik dalších hodin bylo úžasných. Skoro jsem zapomněl na všechny ty škrábance. Dostal jsem se do Síně Her, kde chtěla většina upírů vyzvat své staré přátele a protivníky. Někteří se nemohli dočkat a bojovali spolu už cestou. Byli uklidněni vysokými strážnými a odvedeni - většinou s protesty - do Síní, kde mohli bojovat v klidu a v bezpečí a před publikem.
Ve třech herních Síních byl neprostý zmatek. Protože nikdo z oficiálních mistrů her neměl službu, nikdo nemohl vydávat rozkazy nebo se ujistit, že všechno jde podle starých zvyků.Upíři se prostě motali po Síních a vyzývali každého, kdo jim přišel do cesty.
Pan Hroozley nebyl o moc lepší než zbytek. Jeho obvyklá důstojnost někam zmizela a on se pohyboval Síní jako divoch, křičel a pral se na potkání. Dokonce i knížata se do toho zmatku zapojila, včetně Parise Nebesse, kterému už byo aspoň 800 let.
Já jsem se tam motal, jak nejlíp jsem dovedl, a snažil jsem se udržet hlavu nad mořem upírů. Ten neočekávaný výbuch šílené aktivity mě trochu zarazil - nepočítal jsem s tím - ale brzy jsem se výborně bavil, a kličkoval jsem mezi peroucíma se upírama a podkopával jsem nohy.
V jednu chvíli jsem se ocitl u Harkata. Byl nadšený stejně jako zbytek nás ostatních, a přehazoval si okolní upíry přes pravý i levý rameno, jako by to byly balíky slámy. Upíři to milovali - nemohli pochopit, jak může být někdo tak malý takhle silný - a čekali frontu, aby se s ním mohli utkat.
Když jsem stál za Harkatem, měl jsem možnost popadnout dech - nikdo se nezajímal o poloupíra, když mohl vyzvat Lidičku. Když jsem získal trochu energie, odešel jsem a zase jsem se vmísil mezi peroucí se upíry.
Chaos postupně slábl.Spoustu upírů bylo zraněných, a zatímco se táhli na ošetření, ti zbylí si stírali pot z obličeje a šli se důkladně napít.
Po chvíli hry skutečně začaly. Upíři šli na žíněnky, ringy a kladiny, dva nebo tři najednou, pěkně podle pravidel.Ti, co byli moc zranění nebo vyčerpaní, jen postávali kolem a povzbuzovali.
Sledoval jsem, jak pan Hroozley bojuje. Byl to nějaký druh karate a on do toho byl úplně zapálený.Jeho ruce se pohybovaly rychlostí světla, rychle dokonce i na upíra, a kácel protivníkdy jako mouchy, obvykle v několika sekundách.
Na další žíněnce zápasil Vanez.Jednooký pán her si to užíval přesně, jak předpovídal. Zatímco jsem se díval, ze žíněnky odcházeli tři upíři s krvácejícími nosy a zlomenýma rukama, a Vanez si zrovna podával čtvrtého, když jsem odcházel.
Zrovna jsem procházel kolem ringu, když mě popadl nějaký rozesmátý upír a vtlačil mě dovnitř, abych se utkal.Neprotestoval jsem - pravidlo Festivalu bylo nikdy neodmítnout výzvu."Jaká jsou pravidla?" zeptal jsem se nahlas.
"Vidíš ty dva provazy tam nahoře?"zeptal se ten upír, který mě sem vtáhl.Kývl jsem." Jeden si vezmeš a zůstaneš tady na té vyvýšenině. Tvůj oponent si vezme druhý a čelí ti. Pak se zhoupnete doprostřed nad tu jámu a navzájem se mlátíte a kopete, dokud jeden z vás neodpadne."
Můj oponent byl velký, vlasatý upír,který vypadal jako monstrum z komiksové knihy. Neměl jsem proti němu moc šancí, ale rozhodl jsem se to zkusit.Pevně jsem se chytil lana a zhoupl jsem se, a chvíli jsem se snažil vyhýbat se jeho nohám a ránám. Podařilo se mi ho kopnout do žeber a lehce ho praštit přes tvář, ale moje rány na něj neměly skoro žádný efekt, zato jemu se brzo podařilo praštit mě přes čelist a tím mě poslat na podlahu.
Upíři, kteří postávali v kruhu kolem, mi pospíchali na pomoc."Jsi OK?" ptal se mě ten, který mě tam strčil.
"Fajn," řekl jsem a ohmatával jsem si jazykem zuby, jestli nemám žádný zlomený."Je to nejlepší z tří nebo pěti?" (poznámka:omlouvám se,tuhle větu jsem moc nepochopila).
Upíři se rozzářili a poplácavali mě po zádech - zbožňovali nové odvážlivce. Dovedlli mě zpátky k provazu a já znovu čelil té gorile. Vydržel jsem jen pár sekund, ale nikdo ani nečekal nic jiného. Odvedli mě odtamtud jako šampiona a dostal jsem hrnek piva. Moc mi nechutnalo, ale nechtěl jsem nezdvořile odmítnout, tak jsem to vypil a odešel jsem najít klidné místo k odpočinku.
Bylo vypito spousty piva, whisky a brandy (stejně jako spousta krve), ale žádný upír nebyl opilý. To ptoro, že máme silnější metabolismus než lidé.Průměrný upír by musel vypít barel piva, než by se opil. Jako poloupír jsem ale nebyl tak imunní vůči účinkům alkoholu jako zbytek. Cítil jsem se trochu bezmyšlenkovitě a poručil jsem si, že se dnes v noci už ničeho nedotknu!
Zatímco jsem odpočíval, připojil se ke mě Kurda. Usmíval se a byl troch zarudlý."Šílenství, co?" zeptal se."Všichni ti upíři se chovají jako malé děti. Uvědom si, jak by to bylo ponižující, kdyby nás někdo takhle viděl!"
"Ale je to sranda, ne?" zasmál jsem se.
"Jistě," souhlasil."Já jsem jen rád, že to musím postupovat jenom jednou za dvanáct let."
"Kurda Smolt!" vykřikl někdo.Otočili jsme se a uviděli jsme Arru na jejích oblíbených kladinách, jak točí nad hlavou holí."Tak co ty, Kurdo - zkusíš si to?"
Kurda se zašklebil."Bolí mě noha, Arro."
Dav kolem zamručel.
"No tak, Kurdo," volala Arra."Dokonce ani pacifista jako ty nemá právo o Festivalu Nemrtvých odmítnout výzvu!"
Kurda si povzdychl, zul se a vykročil. Upíři potěšeně vykřikli a po Síni začala putovat zvěst, že Kurda Smolt jde na kladiny proti Ařře Plachetové. Brzo se tam utvořil obrovský dav, většina z toho byli upíři, kteří chtěli vidět Kurdu na lopatkách.
"Za posledních jedenáct let jí ještě nikdo neporazil," mumlal jsem Kurdovi, když si vybíral hůl.
"Já vím," zavrčel.
"Snaž se k ní nedostat moc blízko,"radil jsem mu (a zněl jsem jako expert,i když jsem byl na kladinách jenom jednou)."Čím dýl se budeš držet zpátky, tím dýl to můžeš prodloužit."
"Budu to mít na paměti."
"A buď opatrný," varoval jsem ho."Rozbije ti lebku vejpůl, když jí dáš šanci."
"Snažíš se mě podpořit nebo odradit?" štěkl.
"Jasně že podpořit," křenil jsem se.
"No, tak v tom případě ti to vůbec nejde!"
Vyzkoušel si jednu hůl a očividně se mu líbila, takže vyskočil na kladiny. Upíři zahlaholili a odstoupili od kladin, aby měl kam padat.
"Už desítky let jsem se tě sem snažila dostat,"usmívala se Arra a točila svou holí.
"Doufám, že čekání se ukáže jako těžší," zablokoval Kurda její první ránu a odtancoval pryč.
"Minule ses mi vyhýbal, ale tentokrát neutečeš. Mám v úmyslu -"
Kurda vyletěl a sám zasadil pár ran- Arra překvapeně ustoupila."Jseš tu kvůli povídání nebo boji?"zeptal se Kurda potěšeně.
"Kvůli boji," zavrčela Arra a pak se soustředila.
Pár minut opatrně zápasili a navzájem se zkoušeli. Pak udeřila Arra Kurdu do kolene. Vypadalo to jako nevinná rána, ale on spadl na kladinu a ztratil obranu.Arra se usmála a vystřelila ho dorazit. Najednou se Kurda opřel o vedlejší kladinu a vedl hůl rozmáchlým obloukem.
Arru to totálně vykolejilo a nemohla celkem nic dělat, když jí hůl podrazila nohy. S ránou spadla na zem - poražená! Chvíli bylo ticho a pak upíři vykřikli a vydali se potřást Kurdovi rukou. Ale Kurda si jich nevšímal a nejdřív se šel ujistit, jestli je Arra v pořádku.Upírka srazila jeho ruku, když jí chtěl pomoct na nohy.
"Nedotýkej se mě!" syčela.
"Já se jen snažil -" začal.
"Podváděls!" přerušila ho."Předstíral jsi zranění. Chtěla jsem to rychle skončit."
"Porazil jsem tě čestně a férově,"řekl Kurda."Žádné pravidlo nezakazuje předstírat zranění. Nemělas tak bezmyšlenkovitě vyrazit. Kdybys nebyla tak náruživá, abys mě zostudila, můj plán by nezabral."
Arra se chvíli dívala na budoucího knížete,pak sklopila oči a zamumlala,"Ve tvých slovech je pravda." Pak zvedla hlavu a dívala se Kurdovi do očí."Omlouvám se, že jsem tě podceňovala, Kurdo Smolte. Mluvila jsem ve vzteku. Odpustíš mi?"
"Když mi podáš ruku," usmál se Kurda.
Arra potřásl hlavou."Nemůžu," řekl smutně."Porazils mě podle pavidel, a zahanbuje mi nepodat ti ruku - ale nemůžu se přes to dostat."
Kurda vypadal trochu zraněně, ale přinutil se k úsměvu."To je v pořádku,"řekl."Stejně ti odpouštím."
"Díky," řekla Arra a pak se otočila a vyběhla ze Síně, a jasně na ní byla vidět bolest z prožité ostudy.
Kurda vypadal zkroušeně, když si vedle mě sedal."Je mi jí líto," povzdechl si."Musí to být kruté držet se jedné jediné cesty. Její odmítnutí potřást mi rukou jí bude strašit po zbytek života. V jejích očích, a v očích těch, kdo jí mají rádi, se dopusila neomluvitelného chování. Mě na tom ani tolik nezáleží, jestli mi potřese rukou nebo ne, ale ona se bude cítit, že se sama ponížila."
"Nikdo tomu nevěřil, kdyžs jí porazil,"řekl jsem a snažil jsem se ho povzbudit."Myslel jsem, že jseš v háji, když dojde na boj."
Kurda se lehce zasmál."Vybírám si cestu bez boje - to neznamená, že to neumím! Nejsem žádný hrdina, všestranný upír, ale ani nejsem neschopný zbabělec, jak si myslí většina!"
"Kdybys bojoval častěji, nemysleli by si to," poznamenal jsem.
"Pravda," přiznal."Ale ne jejich mínění nezáleží." Kurda mi namířil prstem proti hrudi a slabě mi zatlačil na srdce."Tady musí upír sám sebe soudit, ne na kladinách nebo v ringu nebo na bojišti.Jestliže ve svém srdci víš, že jsi poctivý a statečný, mělo by to stačit.
Z těch devíti upírů, co minulou Radu zemřeli, pět jich tu mohlo být s námi, živí a zdraví, kdyby se nechtěli vytáhnout před ostatními. Leží teď předčasně v hrobu, jen aby je mohli ostatní obdivovat." Sklonil hlavu a piovzdechl si."Je to hloupé," mumlal."Nesmyslné a smutné.A jednu noc to může znamenat konec nás všech."
Zvedl se a zamyšleně odešel.Ještě dlouho jsem tam seděl, prohlížel si zakrvácené, bojující upíry a přemýšlel jsem nad Kurdovými mírumílovnými, vážnými i znepokojujícími slovy.




9.Kapitola - Zkoušky smrti
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 5 - Zkoušky smrti
Jak den plynul, mnoho upírů se vrátilo do svých rakví. Klidně by pokračovali v bojování a pití,ale první z oficiálních plesů byl při západu slunce a všichni se museli připravit. Plesy jsou celkem tři, jeden na konci každého dne. Aby se tam vešli všichni upíři, jsou na to vyhrazeny dvě síně.
Ples byla zvláštní událost. Většina upírů měla to barevné oblečení jako předtím,ale jejich košile, kalhoty a pláště byly roztrhané a zakrvácené, zatímco oni sami byly poškrábaní a pohmoždění. Hodně jich mělo zlomené nohy a ruce, ale všichni šli na parket, dokonce i ti s berlama.
Se západem slunce všichni upíři zvedli tváře ke stropu a zavyli jako vlci. Vytí trvalo několik minut, každý se snažil to vydržet co nejdéle. Nazývali to zavytí noci,a dělalo se to jen o první ples. Cíl byl vydržet déle než ostatní - upír, který vydržel nejdéle, získal titul "mistr vytí," který si nesl až do další rady.Takže kdybych vyhrál já, byl bych "Darren Shan, mistr vytí" příštích dvanáct let.
Samozřejmě jsem nebyl k výhře ani blízko - protože jsem poloupír, můj hlas byl nejslabší a zmlkl jsem mezi prvníma.Postupně mizely i hlasy ostatních, až vydrželo jen pár posledních, úplně zrudlých v obličeji. Zatímco mleli z posledního, ostatní je povzbuzovali -"Vydrž, Butro!,"Zavyj jako démon,Yebbo!" - a tleskali a dupali.
Na konci vydržel obrovský upír jménem Yebba. Už vyhrál dvakrát - i když na poslední Radě ne - a byl to oblíbený vítěz. Následoval krátký ceremoniál, kdy musel na ex vypít sklenici krve, a pak ho Paris nazval jako Yebbu, pána vytí. Hned, jak to dořekl, začala hrát hudba a upíři začali tančit.
Kapela byla složená celá z bubeníků, kteří pomalu a těžce bubnovali. Upíři tančili strnule - krátké kroky na tu pohřební hudbu - zpívali slova staré písně, která vyprávěla o velkých bojích a upířích šampionech, oslavovala ty, kteří zemřeli vznšeně a proklínala ty, kteří zradili (i když je nejmenovali - byl zvyk nikdy nejmenovat ty zbabělé upíry).
Zkoušel jsem tancovat - každý musel jít - ale moc mi to nešlo. Klidně bych zkusil něco rychlého, ale hudba byla moc precizní. Když nevíte, jak na to, vypadáte hloupě.A to, že jse neznal slova ani jedné písně, byla další nevýhoda.
A kromě toho jsem kvůli tanci ještě zřetelněji cítil škrábance.
Po pár minutách jsem se omluvil a zdrhl jsem. Šel jsem najít Sebu, který mi na ty škrábence něco slíbil.Našel jsem ho v druhé místnosti. Tancoval a vedl zpěv, takže jsem se posadil a čekal jsem, až skončí.
Gavner Zurč byl v té místnosti taky, po chvíli si mě všiml a přišel si ke mě sednout.Vypadal vyčerpaně a funěl ještě víc než obvykle."Dostal jsem se do rakve teprv před hodinou," vysvětloval."Potkal jsem pár svých starých žáků a musel jsme si poslechnout jejich vyprávění."
Chvíli nastala přestávka v hudbě, kdy kapela popíjela krev a připravovala si další píseň. Seba konečně opustil parket. Zamával jsem na něj, abych ho upoutal. Všiml si mě, ještě si vzal džbánek piva a přišel."Gavnere. Darrene. Bavíte se?"
"Rád bych, kdybych měl energii," zavrčel Gavner.
"A co ty, Darrene?" zeptal se Seba."Co si myslíš o našem Festivalu Nemrtvých?"
"Je to zvláštní," řekl jsem upřímně."Nejdřív vyjete jako divoká zvířata - a pak tancujete jako roboti!"
Seba se zasmál."Radši bys to neměl říkat nahlas," pokáral mě jemně."Zranil bys naše city. Většina upírů je na svůj tanec hrdá - myslí si, že tancují skvěle."
"Sebo," poškrábal jsem se na noze."Pamatuješ si, jaks mi říkal, že máš něco proti tomu svědění?"
"Jistě."
"Vadilo by ti sehnat mi to teď?"
"Nedá se to přinést tak snadno,"řekl Seba."Musíme podniknout krátkou cestu do tunelů pod Síněmi."
"a mohli bychom tam jít teď, když máš čas?"
"Mám čas," řekl."Ale nejdříve musíme najít Kurdu Smolta. Slíbil jsem mu, že ho vezmu s sebou, až tam půjdu příště - chce to tam zmapovat."
"Kam mu mám říct, že jdeme?"
"Řekni, že jdeme do pavoučích chodeb. Bude vědět, co tím myslím. A taky vem tu svou pavoučici - Madam Oktu. Rád bych jí vzal s sebou."
Našel jsem Kurdu, jak poslouchá legendární příběhy z upíří historie. Vypravěči příběhu byli při Festivalu populární. Upíři se s knihama moc neobtěžují. Radši si historii předávají ústně.Mám za to, že snad ani nikdo nesepsal úplnou historii upírů. Zaklepal jsem Kurdovi na rameno a pošeptal jsem mu mu Sebovu zprávu. řekl, že hned přijde, ale abychom mu dali minutku, že si skočí pro mapovací náčiní.Říkal, že se setkáme u Sebových jeskyní, hluboko v hoře, které měl Seba na starosti.
KDyž jsem se vrátil s Madam Oktou, zjistil jsem, že se k nám připojil i Gavner. Prý by asi usnul, kdyby tam zůstal a poslouchal hudbu ve svitu pochodní."Malá procházka pod Horou je přesně to, co generál potřebuje," řekl a imitoval důstojný tón.
Rozhlížel jsem se po Harkatovi - myslel jsem, že by se rád podíval na tunely pod Horou - ale byl zaměstnán obdivujícími upíry. Harkatův metabolismus byl ještě silnější než upírský, takže mohl pít celý den i noc a nebylo to na něm vidět. Upíři z toho byli nadšení a podávali mu jeden hrnek za druhým. Nechtěl jsem ho vytrhovat od nově nabytých přátel, tak jsem ho nechal.
Když jsme byli připravení, prošli jsme přímo Sebovou jeskyní dolů do tunelů. Stráže na začátku chodeb nebyli praví strážní - během Festivalu nesmí žádný upír vykonávat svou obvyklou povinnost. Nebyli oblečení tak úzkostlivě čistě a někteří popíjeli, což u normálních stráží nebylo obvyklé.Seba jim řekl, kam jdeme, a oni jen mávli rukou a varovali nás, ať se neztratíme.
"Nebojte," culil se Kurda."Soudě dle vašeho zápachu budete mít brzy problém najít jablko na dně barelu s moštem."
Strážní se zasmáli a pošťuchovali, že už nás nepustí zpátky. Jeden se ptal, jestli chceme pochodně, ale Seba řekl, že je to OK - po stěnách roste luminisační lišejník.
Když jsme dorazili do tunelu, kde Kurda ještě nebyl, začal si dělat poznámky. Měl jen kostičkovaný papír a tužku. Každou chvilku se zastavoval a něco přikresloval, aby věděl, jak je ten tunel dlouhý.
"Tohle je celé to mapování?" zeptal jsem se."Vypadá to snadně."
"Není těžké mapovat chodby," souhlasil."Je těžké mapovat otevřenou krajinu nebo třeba pobřeží."
"Neposlouchej ho," řekl Gavner."Dokonce i chodby jsou těžké. Jednou jsem to zkoušel a úplně jsem to popletl. Musíš pracovat přesně a ujišťovat se, že máš správnou délku. I kdyby ses spletl u toho nejmenšího rohu, můžeš celou mapu vyhodit."
"To je jen praxí,"řekl Kurda."Šlo by ti to rychleji, kdybys víc zkoušel."
"Ne, díky," řekl Gavner."Nemám zájem trávit svůj volný čas v bludišti tunelů a snažit se je zmapovat. Nevím, co je na tom tak úchvatného."
"Je to fascinující," řekl Kurda."Dává ti to jasnější představu o tvém prostředí, a to nezmiňuju ten skvělý pocit, když něco dokončíš. A taky je tu praktický aspekt."
"PRaktický aspekt!" zavrčel Gavner."Nikdo až na tebe ty mapy nepoužívá!"
"Kdepak," opravil ho Kurda."Nikdo není ochotný mi s nimi pomoct,ale spousta upírů z nich těží.Víš, že budeme budovat novou Síň, mnohen níž než všechny ostatní, v několika příštích letech?"
"Skladní Síň,"kývl Gavner.
"Bude postavena z jeskyně, kterou jsem objevil já, a bude k ní cesta z ostatních Síní skrz tunel, o kterém nikdo nevěděl až do té doby, co jsem se tam začal motat."
"Ale jsou tu i jiné výhody," poznamenal Seba.
"Jaké?" zeptal jsem se.
"Tunely, které se otvírají rovnou do Síní," vysvětlil Seba."Do Sńí vede mnoho jiných cest, kromě bran. Kurda jich mnoho našel a poznamenal, takže je můžeme lépe hlídat."
"Kdo by chtěl touhle cestou útočit?" zamračil jsem se.
"Naráží na útoky zvířat," řekl Kurda."Divocí vlci, krysy a netopýři se tam často proplíží a hledají jídlo. Moje mapy s nimi pomohly skoncovat."
"OK," usmál se Gavner."Mýlil jsem se - tvoje mapy jsou užitečné. Ale stejně mě nepřinutíš, abych ti s nima pomáhal."
Šli jsme dlouho v tichosti. Chodby byly rovné a stropy nízko, takže pro vysoké upíry to byl trochu problém. Užívali si chvíle, kdy vešli do prostornější jeskyně, ale brzo jsme zase vlezli do tunelu a museli sklánět hlavy.A taky tam byla tma. Měli jsme dost světla, aby bylo vidět, ale ne dost pro Kurdovo mapování.Vytáhl svíčku a začal jí rozsvěcovat, ale Seba ho zarazil.
"Žádné svíčky," řekl.
"Ale já nevidím," stěžoval si Kurda.
"Je mi líto, ale budeš to muset zvládnout i bez světla."
Kurda zamručel a sklonil hlavu nad papír,takže se ho skoro dotýkal nosem, a opatrně kreslil - a taky často zakopával, protože neviděl, kam jde.
Konečně, po cestě extra malým tunelem jsme byli v docela veiké chodbě, pokryté od podlahy ke strpu pavučinama."Teď ticho," šeptal Seba."Nechceme vyrušit místní."
"Místní" byli pavouci.Tisíce - možná stovky tisíc.Zaplňovaly chodbu, byli na stropě, visely na pavučinách a lezli na podlaze.Byli tu taky pavouci, jaké jsem viděl cestiou do Upíří Hory, žlutí a chlupatí.Žádný nebyl tak velký jako Madam Okta, ale byli větší než normální pavouci.
Spoustu jich mířilo k nám.Seba si klekl a hvízdl.PAvouci zaváhali, ale vrátili se do svých koutů."To byli srážní," řekl Seba."Bránili by ostatní, kdybychom sem přišli jako zloději."
"Jak?" zeptal jsem se."Myslel jsem, že nejsou jedovatí."
"Jako jednotlivci jsou neškodní," vysvětloval Seba."Ale zaútočí ve skupině, můžouzpůsobit pěkné potíže. Obvykle to nekončí smrtí - pro člověka možná, ale pro upíra v žádném případě - jistě, můžou nastat nepříjemnosti,dokonce částečné ochromení."
"Už vidím, proč jsi nám nedovolil svíčky," řekl Kurda."Jedna jiskra a tohle místo by lehlo popelem jako suchý list."
"Přesně," Seba se přesunul doprostřed jeskyně. Zbytek ho pomalu následoval. Madam Okta se plazila po mřížce klícky a studovala nové pavouky."Už tu jsou tisíce let," šeptal Seba, natáhl ruku a nechal pár pavouků, ať mu lezou po ruce."Říkáme jim Ba'Helenovi pavouci, podle upíra, který - pokud legendy nelžou - je sem jako první vzal. Žádný člověk neví o jejich existenci."
Ani jsem si nevšiml, že se mi pár pavouků šplhá po noze - byl jsem zvyklý na Madam Oktu, a i předtím jsem studoval pavouky jako koníčka - ale Kurdovi a Gavnerovi se to očividně nelíbilo."Seš si jistý, že nekoušou?" ptal se Gavner.
"To by mě moc překvapilo," řekl Seba."Jsou krotcí, a obvykle útočí, jen když jsou vyprovokovaní."
"Myslím, že kýchnu," řekl Kurda, když se mu pavouk plazil přes nos.
"To bych to neradil," varoval Seba."Mohl by si to vyložit jako agresi."
Kurda zadržel dech a potřásl hlavou. Konečně ten pavouk odlezl."Pojďme dál."
"Nejlepší nápad, jaký jsem dnes v noci slyšel," souhlasil Gavner.
"Ne tak rychle, přátelé," usmál se Seba."Nevzal jsem vás sem jen tak. Máme tu úkol. Darrene - sundej si triko."
"Tady?"
"chceš se přece zbavit toho svědění, ne?"
"No, jo, ale..."povzdechl jsem si a udělal jsem, co Seba nařídil.
Když jsem měl nahá záda, Seba našel nějaké starší pavučiny."Předkloň se," nařídil, a rozemnul pavučiny na prášek, který mi nasypal na záda.
"co to děláš?" zeptal se Gavner.
"Léčím zranění," odpověděl Seba."Pavučinama?" zeptal se Kurda skepticky."Vážně, Sebo, nemyslel jsem, že věříš babským radám."
"To nejsou povídačky," řekl Seba a vtíral mi to do kůže."V pavučinách jsou chemikálie, které urychlí hojení a zabrání zánětu. Minimálně do hodiny svědění úplně zmizí."
Když jsem měl poprášená celá záda, Seba mi obmotal nejhorší rány včetně rukou pavučinama."Než vyjdeme z tunelu, sundáme ty pavučiny," řekl Seba. "Stejně bych ti nedoporučoval se příští dvě noci sprchovat - bolest by se mohla vrátit."
"to je šílený," mumlal si Gavner."Nikdy to nemůže fungovat."
"Vlastně si myslím, že už to funguje," oznámil jsem mu."Svědění na nohou mě cestou sem úplně ubíjelo, ale teď to sotva cítím."
"Když je to tak účinné," řekl Kurda,"proč jsem o tom ještě neslyšel?"
"Nerozhlašuju to," řekl Seba."KDyby byly léčivé schpnosti pavučin obecně známé, upíři by to těhle jeskyní lezli pořád. Narušili by běžný život pavouků, zahnali by je hlouběji do Hory, kde by postupně vymřeli.Vodím sem jen lidi, kteří opravdu potřebují pomoc, a vždycky po nich chci, aby si to nechali pro sebe. Počítám, že nikdo z vás mou důvěru nezradíte?"
Všichni jsme řekli, že ne.
Když se mnou byl hotov, vyndal Seba Madam Oktu a položil jí na podlahu. Nejistě se rozhlížela, když kolem ní proudily spousty pavouků. Jeden z šedýma skvrnama do ní strčil v náznaku útoku. Snadno ho odstrčila, a zbytek se stáhl. Když si zvykla na terén, začla prozkoumávat jeskyni. Lezla na stěny a pavučiny a cestou rušila ostatní pavouky. Reagovali na ní zuřivě,v ale rychle se uklidnili, když si uvědomili, jak je velká a že pro ně hlavně neznamená žádné nebezpečí.
"Uvědomují si její důstojnost," poznamenal Seba a ukázal na houf pavouků, kteříjí následovali. Vepředu byl ten s s těma šedýma flekama."Kdybychom jí tu nechali, udělali by z ní královnu."
"Mohli by spolu mít mladé?"zeptal se Kurda.
"Asi ne," spekuloval Seba."Ale by to zajímavé. Do kolonie nepřibyla nová krev už tisíce let. Bylo by fascinující sledovat začátek nové generace."
"Zapomeň na to," otřásl se Gavner."Co kdyby byly mladí stejně jedovatí jako jejich matka? Tisíce z nich by nám lezli chodbama a zabíjeli!"
"To sotva," usmál se Seba."Pavouci si netroufnou na větší než jsou oni sami, ne dokud existuje menší a zranitelnější kořist. A stejně to není moje pavoučice. Je na Darrenovi, aby to rozhodl."
Chvíli jsem jí opatrně pozoroval. Vypadala na svobodě mezi svými šťastná.Ale já znal lépe než kdokoliv jiný následky jejího kousnutí. Lepší neriskovat."Nemyslím, že bychom jí tu měli nechat," řekl jsem.
"Dobře!" souhlasil Seba a tiše zahvízdal.Madam Okta se okamžitě vrátila do klícky, i když se natiskla k mřížím. Bylo mi jí líto, ale připomněl jsem si, že je to jen pavouk a nemá skutečné pocity.
Seba si chvíli hrál s pavoukama, hvízdal a volal sije k sobě.Vytáhl jsem flétnu z klícky Madam Okty a přidal jsem se k němu. Chvíli to trvalo, než jsem začal posílat myšlenky k pavoukům - nebylo tak snadné se k nim dostat jako k Madam Oktě - ale když se mi to podařilo, dobře jsme se se Sebou bavili, když jsem je nechal mezi náma skákat a příst přes nás pavučiny.
Gavner a Kurda nás zadumaně pozorovali."Mohl bych je ovládat taky?" zeptal se Gavner.
"Pochybuju," řekl Seba."Je to složitější, než to vypadá.Darren má na pavouky talent. Jen málo lidí ná schopnost se sblížit s pavouky. Jsi šťastný mladý muž, Darrene."
Od pavouků jsem dal ruce pryč od té události mezi Madam Oktou a Stevem Leopardem, mým nejlepším kamarádmk,ale při Sebových slovech jsem zase pocítil lásku k těm osminohým predátorům, a slíbil jsem si, že se o ně budu v budoucnu zajímat víc.
KDyž jsme si dohráli, očistili jsme se od pavučin - a dával jsem si pozor, abych si nesmetl ty léčivé - a pak jsme vyrazili zase do tunelů.Někteří pavouci lezli za náma, ale zase se stáhli, když poznali že odcházíme, až na toho s šedýma flekama, kterej za náma šel skoro až na konec tunelů - pravdšpodobně beznadějně zamilovaný do Madam Okty.
(3.část-pokračování)