Únor 2010

darren-shan-fans

17. února 2010 v 6:22 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥

zase u koní:-)♥

13. února 2010 v 17:27 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  majne kecíky
AchOJ lidííííšky!!!!!!!!
tak c?praázky?užíváte?
já teda j!jsem zase byla ve čvrtek na konácích,"samozřejmě že v těch janovicích na dvorkách,a maj to tam upě luxusní:-)
mno nebudu se moc rozepisov,pač jsem dneska hůůůůzně líná...takže žádný podrobnosti......
řeknu že to tam maj snad luxusnejší než je náš barákxDa nekde přes 60koní....to je taky něco..jsem se rozhodla že tam budu jezdit každých 14dní pac to budu střídat..jeden tyden v těch žabokrkách a další zase v janovicíchxD.a v těch janovicích to mám dvě v jednomxDpač tam ktěm koím chodí i můj lkuk Tomáš takže budu u koní a i smým klučíkem.....(toho si strašně u něj vážím,vtýhle době se jen taj nenajde kluk ketry by měl takovou lásku ktěm koním ako on.....on plostě není takovej že je jeho hobby balení holek pořád se jen ožírat atd.samozřejmě že se taky napije.ae to je jen když se neco slaví nebo je nekde náka pařba,a anik moc nekouří..tak jednou do mesice)mno jinak ktěm koním-helikož jsem tam jela akoby jen na návštevu tak jsem nemohla pracovat pac jsem nemela včem,tak jsem tam potom vozila jednu alou holčinu jménem janča a aspon jsem si sní dobře pokecala:-)super holka.....
mno jak jsem řečila n začátku,nechce emi rozepisovat tak končím....tak jsi užijte neděli...já jsi jí užiju,pac jedem lyžovat na deštnou......tak pp...dětska

už jsem zase zpět:-)

9. února 2010 v 15:00 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  majne kecíky
Ahoj,zdravím všeci:-)
Tak jsem dnes přijela od koníků,bylo to tam oplavdu fajne a moc se mi už po nich stýzka:-(.už se tešulím až tam zase pojedu...měla jsem původně hned tennhle čvrtek ae to nevyšlo,pač jedem s mamkou lyžovat.
Mno hned v pátel c jsme tam přijeli nás přivítala Mája a že pojedem na vyjížku"rychlou".Ae jak jsem začali přípravovat koně tak nám utekli řebci..tak jsem je tam naháněli a podařil se to až někde po hodcě tak na tu vyjdu to nemělo už cenu pac bylo pozdě.(mi jsem tam měli původně přijet už nekdě ve tři ae přijeli jsme až v5)tak jsme je poklidili a šli jsem na horu se pořádně zabydlet a pak po chvíli přijela Markét,Radek,Radim,Bára a Klára,ta jsem snimi hezky pokecali.druhý den jela klára s markétou s radkem s barou a s radimem do liberce si vyzkoušet kobilku...pač chtěl nakou kobilku vyměnit za goldy...a to proto že Goldynka už toho moc nezvladne jak je strará(moc se mi bude po ní styýzkat)a pak nám jí ukázali pač jí vyfotili a byla upě ,mrtě haflo klásná:-)ae na Goldy nemá:-)mno a to mi mezitím c tam byly celí den tak jsm,em ěli z uko vyjezdit upě všeco koníky c tam maj.....a maj tam 13 koní a dva ještě znich nejezdi..tj poli a dikoušek,takže 11 koní jsem měli vyjezdit za jedešn den jen mi tři"nikča,mája a já"a to skaždým asik tak přes hodku....aby s protáhli plootže je nikdo dlouho neměl,mno samozřejmě že jsem nedáli jen tot...samozřejmě že jsme i kydali nikckouška,podestýlaliá a dali jim nažrat atd.
Mno a v pondělí(neděle nebyla zvláš zajmavá"plostě normoš"tak jí vynechávám) jsem jeli do krmelce s końma a to byla snad dvou a půl hodinová vyjda...upě když jsme přijeli tak jsem byla promrzlá až na kost..jak jsem dlouho jeli..mno a dnes v utery jsem tam jeli znovu a to bylo to samý...zima ako svińa:-(a hned c jsem přijeli už tam čekala mamka a jela jsem dom...a ted zrovna píšu tento článek:-)tak pp..lidíšky....doufám že máte prázky ako já......papík

jedu na koně!:-)

5. února 2010 v 7:21 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  majne kecíky
Ahoj,zdravím všeci:-)
omlouvám vám s že tu ted dlouho nebudu.Přes prázdniny budu totiž pryč,a bude to asik na celý týden:-)
Jedu totiž ke koním,ke svým miláškům už dnes....už se nemohu vůbec dočkat:-)
jen co tam příjedem tak pojedem už rovnou na vyjdu,ae POZOR!na rychlou vyjdu..pač by se to asik jinak nestíhalo,když tam přijedem až ve tři:-(
ae hlavně že tam pojedu
Mno do úterý budu u Markét na koních a ve čvrtek bo v pátek bych měla jet ke svýmu miláškovy na koníci(k tomáškovy).
U Markét mají hodně moc hodný konící...jsou tam hlavně haflingové:-)ae i maj tam pár valášků,jednoho shetlanskýho poníka:-),tinkera,českomoravskýho belgika,atd.
To zase u tomáška maj jen a jen bagani:-)samý českomoravský belgici...střašně jsou mocišky pěkný a hodný,rozkošný a(mno víte c?)oni jsou plostě všeco koníky klásný:-)......
tak papík,užij te si prázdniný jarní a uvidíme se zase po nich!
A jak pak budete nebo ste prožili prázdniny vy?????????????????:-)

Vysvědčení

1. února 2010 v 13:48 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  majne kecíky
Ahój
Tak jaký bylo výzbrdo?
ako já musím uznat..že umě upě nadhera.....od 4 třídy se mi nepovedlo mít vyznamenání,a te´d v osmičce ho mám.....wow..nikdo to nečekal,a už vůbec né já!!!!:-)

mno a jak ste prožili pololetní prázky?
ako já teda nijak zvlaštně..dom u telky a u kompinka,mno měla jsem být na konících ae bohužel to nevyšlo pač jsem bylo dóóóst nemocná:-(

Darren Shan-videjko

1. února 2010 v 7:32 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)

DARREN SHAN

1. února 2010 v 7:31 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)


1-4kapitola...6.díl-upíří kníže

1. února 2010 v 7:29 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)



Úvod - Upíří kníže
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 6 - Upíří kníže
BITVA NA ŽIVOT A NA SMRT V UPÍŘÍ HOŘE!
Ocejchován jako zrádce, zrazen přítelem, pronásledován upířím klanem - Darren Shan, upírův pomocník, čelí jisté smrti.
Může Darren obrátit karty a přelstít upíří knížata, nebo je tohle konec tisícileté upíří vlády...?
Trilogie Upíří Hora přichází k překvapujícímu a krvavému vyvrcholení - ale Sága pokračuje....



1.Kapitola - Upíří kníže
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 6 - Upíří kníže
Temnota - zima - vířivá voda - řev jako od tisíce lvů - točení se dokola a dokola - ruce kolem obličeje, abych si ho uchránil - skrčení nohou, abych byl menší, méně zranitelný.
Hodilo mě to proti spletenci kořenů - pevné uchopení - kluzký - mokré kořeny jsou mrtvé prsty, chňapají po mě - rychle dýchám - zase se chytám - snažím se bojovat - kořeny mi vyklouzávají - smetlo mě to pryč.
Převaluju se znova a znova - praštil jsem se do hlavy o kámen - vidím hvězdy - skoro jsem omdlel - snažím se držet hlavu nahoře - vyplivl jsem vodu z pusy, ale víc mi jí tam nateklo - cítím se, jako by mě proud polykal.
Proud mě hází proti zdi - ostré kameny mě škrábají do stehen a břicha - ledová voda otupuje bolest - zastavuje krvácení - náhlý pád - klesám do hlubokého jezírka - dolů, dolů, dolů - drží mě tam síla padající vody - panika - nemůžu se dostat nahoru - topím se - jestli se z toho brzo nedostanu, tak...
Nahmátnu nohama zeď a odkopnu se dopředu - proud mě táhne nahoru a pryč - proud je tu mírný - spoustu místa mezi vodou a stropem jeskyně - můžu se vynořit a nadechnout - ledový vzduch, bodá mě do plic,ale s nadějí ho hltám.
Proud se dostávál do něčeho, co mi připadá jako velká jeskyně.Z druhého konce se ozývá hukot; voda tam musí prudce klesat. Nechávám se dotáhnout k jedné straně, než se dostanu ke spádu. Potřebuju si odpočinout a nadýchat se vzduchu. Jak v temnotě blízko zdi šlapu vodu, něco mě chytá za holou hlavu. Připadá mi to jako větvičky. Chňapnu po tom, abych se něčeho chytil,a pak si uvědomuju, že to nejsou větvičky - jsou to kosti!
Moc unavený, aby mě to vyděsilo, chytám kosti a držím se jich jako záchranného kruhu. Zhluboka dýchám a zkoumám kosti prsty. Nahmatám zápěstí, celou ruku, tělo, hlavu: celou kostru. Pramen byl dřív využívám ke zbavování se mrtvých upírů. Tenhle se tu musel zachytit a uhnívat celá desetiletí. Poslepu se snažím najít další kostry, ale žádné tu nejsou. Přemýšlím, kdo byl ten upír, kdy žil, jak dlouho už tu je. Musí to být strašné, být zachycen v takovéhle jeskyni, žádný pohřeb, žádné místo k odpočinku.
Zatřepu kostrou v naději, že se mi podaří jí uvolnit. Jeskyně se naplní vysokými zvuky a pleskáním. Křídla! Desítky nebo stovky párů křídel! Něco mi narazí do obličeje a zachytí se mi to u levého ucha. Škrábe to a štípe. Vyjeknu, odtrhnu to a odplesknu pryč.
Nic nevidím, ale cítím znepokojené tvory létající tvory kolem mě. Další srážka. Tentokrát to chytnu a ohmatám - netopýr! Jeskyně je plná netopýrů. Musí tu mít hnízdo, někde na stropě. Zvuk, jak jsem třásl kostlivcem je musel vyrušit, a tak vyletěli.
Nepanikařím.Nezaútočí na mě. Jsou jen vyděšení a brzy se uklidní.Pustil jsem toho, kterého jsem chytil, a on se připojil ke svým druhům nahoru. Po pár minutách je hluk pryč a netopýři se vrací do hnízd. Ticho.
Přemýšlím, jak se dostávají z a do jeskyně.Na stropě musí být díra.Na chvíli jsem snil, že bych jí mohl najít a vyšplhat do bezpečí, ale moje ochromené prsty tyhle myšlenky rychle ukončily. Nemůžu šplhat, i kdybych tu prasklinu našel a byla by pro mě dost velká.
Zase jsem začal přemýšlet nad kostrou. Nechci jí tu nechat. Trhám za ní, tentokrát opatrněji. Nejdřív se nehýbe - je zaklíněná napevno. Pevněji se chytnu a zatáhnu znova. Uvolní se, zničeho nic, a spadne na mě, táhne mě pod vodu. Voda mi vnikne do hrdla. TEĎ panikařím! Kostra leží na mě, táhne mě dolů Utopím se! Utopím se! Uto -
Ne! Přestaň panikařit. Používám mozek. Obejmu kostru a otočím se s ní. Funguje to! Teď je kostra dole a já nahoře. Vzduch nádherně chutná. Zase mi začně bít srdce. Pár netopýrů zase krouží nahoře, ale většina je v klidu.
Pouštím kostru a pomocí nohou jí nasměruju doprostřed jeskyně. Cítím, jak si jí bere proud, pak je pryč. Chytám se zdi, šlapu vodu, dávám kostře čas, aby odplavala. Zatímco čekám, přemýšlím: byl to dobrý nápad, uvolnit kostru? Pěkné gesto, ale jestli se zachytí za kameny vepředu a zablokuje mi cestu...
Moc pozdě na obavy. Měl jsem na to myslet dřív.
Moje situace je zoufalá. Je šílené myslet, že bych se z toho mohl dostat živý. Ale nutím se myslet pozitivně: dostal jsem se takhle daleko, a ten proud se musí někde zmírňovat, dřív nebo později. Kdo říká, že se nedostanu až na konec? Věř, Darrene, věř...
Klidně bych se tu držel navždy - je snadnější se držet a umřít na podchlazení - ale chci se pokusit o svobodu. Nakonec jsem přinutil prsty pustit se břehu. Dostávám se doprostřed proudu. Chytá mě a drží. Zrychluju - konec - řev nabývá na síle - voda zrychluje - prudce padá dolů - jsem pryč.



2.Kapitola - Upíří kníže
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 6 - Upíří kníže
Ještě horší než v jeskyni - v porovnání to bylo jako pádlovat v bazénu - otáčím se - ve zdech jsou neotesané kameny - voda divoce syčí - hází se mnou - nemožnost cokoliv udělat - není čas zastavit se a nadechnout - bolí mě plíce - držím si ruce nad hlavou - natahuju nohy, co to jde - potřebuju kyslík - kameny mě mlátí do hlavy - do zad - do nohou - břicha - zad - hlavy - ramen - hlavy....
Přestávám počítat rány - už ani necítím bolest - oči si se mnou dělají, co chtějí - dívám se nahoru, jako by byly kameny neviditelné - jako bych viděl oblohu, hvězdy, měsíc - to je začátek konce - smysly se rozplývají, mozek umírá - konec štěstí - konec naděje - konec řivota.
Otvírám pusu, abych si dopřál jeden dlouhý poslední lok vody - narážím do zdi - vyrážím ze sebe dech - náraz mě převalil na záda - dostal jsem se mezi střechu a hladinu, cítím vzduch - plíce ho automaticky a vděčně přijímají.
Chvíli jsem se tam vznášel, přitisknutý ke zdi - lapající po dechu - proud mě zase vtahuje dolů - rovnou chodbou - strašná rychlost - jako kulka - tunal se zúžuje - rychlost se zvětšuje - mám úplně poškrábaná záda - kámen je hladký, jinak bych byl do krve rozedraný - cítím se jako na klouzačce - skoro si to užívám.
Tunel se snižuje - zase dochází kyslík - snažím se zvednout hlavu, pátrám po kyslíku - nenacházím - nemám sílu bojovat.
Voda mi natéká do nosu - kašlu - voda se mi dostává do krku - vzdávám bitvu - přetáčím se na břicho - je to konec - plíce se plní vodou - nemůžu zavřít pusu - čekám na smrt - najednou: žádná voda - letím - letím? - obklopuje mě vzduch - dívám se dolů na zem - protéká jí řeká - plachtím jako pták nebo netopýr - blíž proudu - blíž - to mě zase šálí oči?
V oprostřed letu se optáčím - dívám se nad sebe - obloha, pravá obloha, velká a plná hvězd - krásná - jsem venku! - jsem fakt venku! - zvládl jsem to! - můžu dýchat! Jsem naživu! Já...
Let končí - tvrdě dopadám do vody - naráz mi tříští vnitřnosti a vyřazuje mozek z provozu - zase tma, ale tentokrát jen uvnitř mé hlavy.




3.Kapitola - Upíří kníže
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 6 - Upíří kníže
Postupně se mi vrací vědomí.Nejdřív slyším zvuky - řev vody, o moc slabší než v Hoře, skoro melodický. Pomalu se mi otevřou oči.Zírám na hvězdy, nechávám se na zádech unášet proudem. Štěstí nebo přirozená reakce těla? Nevím. Je mi to jedno. Jsem naživu!
Proud tu není tak silný. Snadno bych mohl doplavat ke břehu, vyškrábat se na zem a vydat se k Upíří Hoře, kterou jsem zahlédl nedaleko. Až na to, že nemám sílu. Snažím se přetočit, abych mohl plavat - nejde to. Moje ruce a nohy jsou jako kusy dřeva. Přežil jsem cestu Horou, ale za strašnou cenu. Jsem totálně ochromený a bezbranný.
Studuju okolí, zatímco mě proud odnáší od Upíří Hory. Je divoká a nevypočitatelná, ale po té tmě krásná. Cokoliv by po tě tmě bylo krásné. Už nikdy nebudu krajinu podceňovat.
Umírám?Mohl bych - žádný cit, žádná kontrola, na milost a nemilost proudu.Ne! Ne mrtvý. Voda mi stříká do nosu a já vyprskávám: znak, že jsem pořád naživu.Nevzdám se, ne po tom, čím jsem prošel. Musím někde sehnat sílu a dostat se ke břehu.Nemůžu takhle plavat donekonečna - čím víc to budu odkládat, tím to bude těžší.
Snažím se nějak dostat energii do vyčerpaných končetin. Přemýšlím, jak bych zemřel mladý a jaká by to byla škoda, ale to mi sílu nedodalo.Myslím na upíry a na Kurdu, jaká je pro ně hrozba, ale to taky nepomáhá. Konečně se ujala stará upíří legenda a vlévá mi sílu do žil: legenda, že upír, který zemře v plynoucí vodě bude zatracen a bude bloumat po světě jako duch - žádná cesta do ráje pro ty, kdo zemřou v potoce nebo řece.
Je to divné (nikdy jsem v legendy nevěřil), ale tahle myšlenka mě přiměla do akce. Zvedám oslabenou ruku a jen tak hmátnu po břehu. Moc se toho nestalo, jen jsem se trochu otočil, ale vůbec to, že se můžu hýbat, mě naplňuje nadějí.
Zatínám zuby,dívám se na břeh a házím ruce za sebe. Reagují pomalu, ale reagují.Snažím se plavat volným stylem - nejde to. Převracím se zase na záda, kopu nohama a pomalu se pohybuju. Pomalu se dostávám ke břehu.Trvá to dlouho a jsem pořád dál od Upíří Hory, ale konečně jsem na mělčině, daleko od proudu.
Napůl si kleknu,a pak zkolabuju. Ležím hlavou dolů, otáčím hlavu na stranu, prskám, pak si zase klekám. Plazím se z vody, na zasněžený břeh, kde zase spadnu. Zavírám oči. Potichu brečím do sněhu.
Chci tu ležet a zmrznout; jednodušší než se hýbat.Ale nohy mám pořád ve vodě,nelíbí se mi pocit, že mi je unáší proud, tak je vytahuju. Úsilí mě pobízí jít dál. Se zavrčením se nadzvednu, a pak se pomalu a bolestivě vytáhnu na nohy.
Stojím, rozhlížím se, jako bych byl na mimozemské planetě.Všechno vypadá jinak.Začíná den, ale měsíc a hvězdy pořád matně září. Po tak dlouhém pobytě v hoře jsem úplně zapomněl, jak vypadá denní světlo. Je to nádherné. Mohl bych tu zůstat celý den stát a zírat, ale to nikam nevedlo, a brzo bych upadl do řeky nebo sněhu a zmrzl bych.
Povzdechl jsem si, poslouchám neodbytný instinkt, o pár kroků jdu dopředu, zastavuju se, potřásám hlavou, narovnám se a kolébám se od řeky, která za mnou naštvaně pění a syčí - podvádí svou oběť.





4.Kapitola - Upíří kníže
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 6 - Upíří kníže
Netrvalo mi dlouho si uvědomit, že v tomhle stavu se moc daleko nedostanu. Byl jsem promočený na kost. Oblečení jsem měl ztěžklé vodou a vzduch kolem mě byl ledový. Pan Hroozley mě varoval, co mám dělat, kdyby se mi někdy něco podobného přihodilo: hned se zbavit mokrého oblečení, nebo v něm umrznu.
Stálo mě to hodně úsilí, zbavit se oblečení. Měl jsem úplně odumřelé prsty a nakonec jsem musel použít zuby k dostání se ven. Ale když jsem byl bez oblečení, cítil jsem se líp. Spadla ze mě obrovská tíha, a i když se do mě naplno opřela zima, mohl jsem postupovat rychleji.
Ani mi nevadilo, že se procházím nahý jako lesní zvířata. Nikdo tu nebyl. A i kdyby byl, bylo by mi to jedno - tak blízko smrti mi byly dobré mravy úplně jedno.
Můj rychlý pochod netrval dlouho.Po chvíli jsem pochopil, do jaké šlamastyky jsem se dostal.Byl jsem uprostřed ničeho, žádné oblečení mě nechránilo před zimou, do morku kostí vyčerpaný, fyzicky i psychicky na dně s ničím k jídlu. Už jen pohyb byl utrpením. Za pár minut by mi došla energie a byl by konec. Zima by mě prolezla. Omrzliny a podchlazení by mě vyřídily.
Snažil jsem se běžet, abych se zahřál, ale nemohl jsem. Nohy mi prostě nefungovaly. Byl to zázrak, že mě vůbec unesly.Cokoliv rychlejšího než courání se bylo nad moje síly.
Zastavil jsem se a otočil jsem se kolem dokola, v naději že zahlédnu něco známého. Kdybych byl blízko k nějakému místu, kterému se říká odpočívadlo, které používají upíři při cestě na Radu, měl bych naději. Mohl bych tam zalézt, den dva spát,a nabrat sílu. Dobrý plán, s jednou malou trhlinou - neměl jsem ponětí, kde jsem nebo jestli je nablízku odpočívadlo.
Zvážil jsem svoje možnosti. Když tu budu stát, nikam se nedostanu. A hledání odpočívadla taky nepřicházelo v úvahu - neměl jsem sílu ani čas. Nejdřív jsem musel najít něco zastřešeného, kde bych se mohl dát dohromady. Jídlo, teplo a cesta zpátky do Upíří Hory přijdou na řadu později - jestli přežiju.
Asi kilometr nalevo byl les. Nejlepší místo, kam zamířit. Můžu se stulit u kořenů stromů a zakrýt se listím. Možná najdu nějaký hmyz nabo malá zvířata, která bych mohl sníst. Nebylo to nic extra, ale dávalo to víc smyslu než stát tady na otevřené planině, nebo se šplhat do hor a hledat jeskyni.
Cestou do lesa jsem spoustukrát upadl. To nebylo vůbec překvapující - byl jsem ohromený vůbec tím, že jsem se dostal tak daleko. Pokaždé, když jsem upadl, jsem pár minut ležel ve sněhu a snažil se nabrat ztracené síly, pak jsem se vydrápal na nohy a a pajdal dál.
Les mě magicky přitahoval. Byl jsem přesvědčený, že jestli se dostanu k těm stromům, všechno bude v pohodě. Hluboko uvnitř jsem věděl, že to je nesmysl, ale ta víra mě držela nad vodou. Bez ní bych nemohl pokračovat.
Dech mi došel necelých sto metrů od prvních stromů. Hluboko uvnitř jsem věděl, jak jsem tam funěl ve sněhu, že jsem se dostal na konec svých sil. Nic se neměnilo, pár minut jsem odpočíval jako předtím a pak udělal hrdinský pokus o vztyk - nic. Dostal jsem se na kolena a pak jsem spadl. Další dlouhý odpočinek. Zase jsem se pokusil zvednout. Zase jsem spadl, tentokrát obličejem do sněhu, kde jsem ležel a třásl jsem se, neschopný se zvednout.
Zima byla nesnesitelná. Člověk by kvůli ní už dávno zemřel. Jedině upíří krev v žilách mě vedla dál. Ale i mocná krev upírů má své hranice. Já se dostal až na jejich okraj. Nezbývala mi žádná síla, ani ta nejmenší.
Byl jsem vyřízený. Ležel jsem tam a beznadějně jsem brečel, slzy mi zamrzaly na tvářích. Na řasy se mi zachytávaly vločky sněhu. Snažil jsem se zvednout ruku a odstranit je, ale nešlo to. I ten malý pohyb byl nad mé síly."To je strašný způsob, jak zemřít," zakňučel jsem. Jen sto metrů a byl bych v bezpečí. Spadnout a zemřít tak blízko cíli byla ostuda. Možná kdybych si víc odpočinul v té jeskyni v Hoře, měl bych energii pokračovat. Nebo kdybych -
Ostrý, štěkavý zvuk mě vytrhl z rozjímání. Zavřel bych oči a poddal bych se spánku/smrti. Ale při tom zvuku jsem je otevřel. Nepohl jsem hlavou a vločky mi úplně zakryly výhled, ale díval jsem se přímo na les a vuděl jsem nejasnou siluetu blížící se ke mě, prodírající se sněhem.No skvěle, pomyslel jsem si sarkasticky. Jako by to nebylo špatné dost - teď ke mě něco přijde a sežere mě to, ještě než umřu! Může to být ještě horší? Vzhledem k posledním událostem - ano!
Jak se tvor přiblížil, zavřel jsem oči a doufal jsem,že mám dost otupené smysly, abych necítil, jak mě bude trhat zuby a drápy. Bránit se nepřicházelo v úvahu - v mém současném stavu by mě knock outovala i veverka.
Obličej mi zahalil horký dech. Dlouhý jazyk mi olízl nos.Zachvěl jsem se. Olízl mě znova, tentokrát tváře a uši. Pak mi to slízlo vločky z očí.
Otevřel jsem oči a zamrkal jsem.Co se děje? Čistilo mě to, než mě to slupne?To mi přišlo nepravděpodobné. Ale jak bych to jinak vysvětlil? Jak jsem zaostřoval, zvíře do mě šťouchlo a dostalo se mi do zorného pole. Spadla mi brada. Zachvěl se mi ret.Bolestným, roztřeseným hlasem jsem nedůvěřivě zamumlal,"Rudi?"

5-7kapitola...6.díl-upíří kníže

1. února 2010 v 7:27 | ♥♥♥ThOMÍÍÍ♥♥♥ |  Darren Shan..(spisovatel)
5.Kapitola - Upíří kníže
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 6 - Upíří kníže
Rudi byl to vlče, které provázelo mě, pana Hroozleyho a Gavnera na cestě k Upíří Hoře. Byl členem malé smečky, která obsahovala ještě dvě vlčice a samce, kterého jsem pokřtil na Šmouhu. Opustili nás blízko Upíří Hory, aby se přidali k ostatním smečkám.
Rudi kolem mě poskakoval a vzrušeně štěkal. Od té doby, co jsem ho naposled viděl, vyrostl: měl delší tesáky a hustší srst.Nadzvedl jsem hlavu a slabě jsem se usmál."Mám problémy, Rudi,"zamumlal jsem, zatímco mi vlče olizovalo prsty. Nastražil uši a vážně na mě zíral, jakoby rozumněl."Velké problémy," zopakoval jsem měkce a zase jsem se zhroutil.
Rudi si otíral čumák o mou pravou tvář. Byl vlhký a horký. Olizoval mě kolem uší a očí, pak se natiskl ke mě ve snaze mě zahřát. Když uviděl, jak jsem bezmocný, popošel o pár kroků a zavyl. O chvilku později se z lesa vynořil druhý vlk, větší a štíhlejší, ale stejně známý jako Rudi.
"Šmouho," zašeptal jsem, když se opatrně přibližoval. Když uslyšel můj hlas, nastražil uši a pak vyrazil kupředu. Rudi ňafal, dokud po něm Šmouha nevyjel. Dospělý vlk mě očichal od hlavy až k patě a pak štěkl na rudiho. Oba si lehli vedle mě, Rudi nahoru a Šmouha dolů, zakrývali mi většinu těla svými a společně mě zahřívali.
Po pár minutach jsem cítil příjemné teplo. Zavřel a zase jsem rozevřel prsty, dostával jsem z nich tu zimu. Schoulil jsem se do klubíčka, aby mě mohli vlci zahřát ještě víc, a zabořil jsem obličej mezi Rudiho huňatá ramena. Leželi jsem tam dlouho, vlci se časti přesouvali, aby nebyla zima ani jim. Nakonec se Šmouha postavil a zaštěkal.
Snažil jsem se zvednout. Spadl jsem. Potřásl jsem hlavou a uavrčel jsem."To je na nic. Nemůžu dál." Vlk si mě tiše prohlížel, pak se sklonil a kousl mě do zadku! Vyjekl jsem a instinktivně jsem se odkulil. Šmouha mě sledoval a já vyskočil na nohy."Zůstaň, ty nemožnej -"zakřičel jsem a zarazil jsem se, když jsem si všiml jeho pohled.Podíval jsem se na svoje tělo, pak na Šmouhu, a nesměle jsem se zakřenil."Já stojím," zašeptal jsem ohromeně. Šmouha potichu zavyl, pak se mi otčřel o nohu a otočil se ke lesu. Váhavě jsem kývl, vyrazil jsem k lesu a vlci kroužili kolem mě.
Cesta nebyla snadná. Byla mi zima a byl jsem unavený a klopýtal jsem víc než šel. Šmouha a Rudi mě udržovali v pohybu. Kdykoliv jsem se zastavil, opřeli se o mě, dýchali teplý vzduch nebo po mě chňapali. Jednou mi Šmouha dovolil chytit se jeho husté srsti za krkem a napůl mě vláčel sněhem.
Nejsem si jistý, proč se se mnou obtěžovali - divoká zvířata obvykle nechávají své zraněné druhy za sebou. Možná chtěli zůstat s upíry zadobře, protože cestou k Hoře nechávají dost zbytků. Nebo ve mě vycítili skrytou sílu a poznali, že na tom nejsem tak úplně beznadějně.
Po dlouhé a namáhavé cestě jsme se dostali na mýtinu, kde čekala smečka. Muselo jich být dvacet, třicet, polehávali, jedli,hráli si nebo se pošťuchovali, různá plamena, barvy i tělesné stavby. Podezíravě si mě přeměřili. Jeden tmavý velký samec vyrazil a očichal mě, pak varovně zavrčel a naježil se. Šmouha si to nenechal líbit a zavrčel nazpátek. Chvíli tam stáli a vrčeli na sebe, dokud se ten druhý neotočil a neodešel.
Rudi s ňafáním vyběhl za tím tmavým vlkem, ale Šmouha na něj naštvaně zaštěkal a vlče se vrátilo s ocasem mezi nohama. Zatímco jsem si prohlížel vlky, Šmouha mě postrkoval k vlčici se třema vlčatama. Měla na svých štěnatech ochranně položenou tlapu a zavrčela na nás, ale Šmouha zakňučel a položil se na záda, aby naznačil, že jí nemíní ublížit.
Když se vlčice uklidnila, Šmouha se postavil a podíval se jí do očí. Zavrčela. Šmouha odhalil tesáky a taky zavrčel, přišel k ní blíž a zase se jí díval do očí. Tentokrát sklonila hlavu a neodpověděla. Šmouha mi čenichem podrazil nohy, takže jsem spadl na zem. Jak do mě šŤouchal, pochopil jsem, co chce."Ne," vyjekl jsem."Nemůžu!"
Zavrčel a postrčil mě dopředu. Byl jsem moc slabý, abych se mohl přít. A taky to dávalo smysl - byla mi zima a byl jsem hladový, ale moc slabý, abych se najedl. Potřeboval jsem do sebe dostat něco teplého a výživného, co by se nepotřebovalo kousat.
Lehl jsem si a posunul se dopředu, jemně jsem odstrčil vlčata, abych si udělal místo. Podezíravě na mě štěkala, pak se přiblížila a očichávala mě, a přijala mě jako jednoho z nich. Když jsem měl obličej blízko břichu vlčice, zhluboka jsem se nadechl, na chvíli jsem se zarazil, pak jsem si našel mléčnou bradavku, objal jsme jí rtama a napil se.




6.Kapitola - Upíří kníže
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 6 - Upíří kníže
Vlčice se ke mě chovala stejně jako ke svým třem vlčatům, ujišťovala se, že mám dost mléka, zahřívala mě packama a olizovala mě za ušima a na obličeji (když jsem potřeboval na záchod, odplazil jsem se). Pár dní jsem s nimi zůstal, pomalu se mi vracela síla, tiskl jsem se k ní a vlčatům kvůli teplu a přežíval na mléku. Nechutnalo moc dobře, ale nebyl jsem v pozici, kdy bych si mohl stěžovat.
Jak jsem se zotavoval, trápila mě bolest. Všude jsem měl modřiny. Rány nebyly moc vážné - zima omezila ztrátu krve - ale bolely strašně.Přál jsem si, abych s sebou měl nějaké Sebovy pavučiny.
Čím víc jsem přemýšlel na cestu Upíří Horou, tím neuvěřitelnější se mi to zdálo. Vážně se mi to povedlo, nebo to byl jen šílený sen? Kdybych neměl tolik bolestí, věřil bych, že to je přelud, ale sny bývají bezbolestné.
Ale ještě neuvěřitelnější bylo, že jsem si nezlomil žádnou důležitější kost. Měl jsem zlomené tři prsty na levé ruce, pravý palec jsem měl divně vytočený, a levý kotník vypadal jako fialový balon, ale jinak to vypadalo fajn. Mohl jsem hýbat rukama a nohama; neměl jsem roztříštěnou lebku; neměl jsem páteř rozlomenou na dva kusy. Když to sečtu, byl jsem ve skvělém stavu.
Jak dny ubíhaly, různě jsem se zkoušel.Pořád jsem spával vedle vlčice a pil jsem od ní, ale začal jsem se vydávat na krátké procházky, toulal jsem se kolem mýtiny a trochu jsem cvičil. Levý kotník mě strašně bolel,ale pomalu se vracel do normálu.
Jak se mi vracela síla, Šmouha mi nosil maso a bobule.Na začátku jsem nemohl moc jíst, ale z těch malých přinešených zvířat jsem pil krev, a chuť k jídlu se mi rychle vracela.
Rudi se mnou strávil spoustu času. Byl fascinivaný mou holou hlavou - musel jsem si nechat oholit kvůli popáleninám při Prověření - a nikdy ho neomrzelo mě olizovat a třít si čumák o mou hlavu.
Po čtyřech dnech (možná pěti, šesti - neměl jsem moc pojem o čase) se vlci přesunuli. Byl to dlouhý pochod - 7, 8 kilometrů - a já se většinu času vláčel vzadu s pomocí Rudiho, Šmouhy a vlčice, která se o mě starala ( chovala se ke mě jako ke svému vlčeti).
I když to byla tvrdá cesta, byla dost prospěšná, a když jsem se příští noc vzbudil po dlouhém, bezesném spánku, cítil jsem se skoro tak dobře, jako před cestou řekou. Nejhorší modřiny už zmizely, rány se zahojily, kotník už jsem sotva cítil, a mohl jsem normálně jíst.
Tu noc jsem šel se smečkou lovit.Nemohl jsem se pohybovat rychle, ale držel jsem se a pomáhal jsem odtáhnout starého soba, kterého vlci vystopovali. Byl jsem rád, že po tom, co pro mě smečka udělala, jim můžu být nějak prospěšný, a většinu svého přídělu masa jsem dal vlčici a vlčatům.
Druhý den se odehrála ošklivá scéna. Tmavý vlk, který namítal proti mému příchodu do smečky, mě nikdy neakceptoval. Kdykoliv jsem se přiblížil, vrčel a štěkal, a kradl mi jídlo z rukou. Snažil jsem se mu co nejvíc vyhýbat, ale ten mě viděl, jak si hraju s vlčaty a dávám jim maso, a vyjel po mě.
Divoce na mě štěkal a snažil se mě odehnat. Pomalu jsem couval a snažil jsem se nedat najevo strach, ale smečku jsem neopustil - kdybych se mu podřídil jednou, už by mě nenechal na pokoji. Kroužil jsem kolem vlků s nadějí, že mě nechá, ale sledoval mě a hrozivě vrčel.
Jak jsem se připravoval na možný boj, Šmouha vyrazil mezi nás a postavil se vlkovi. Naježil se, aby vypadal větší, a hluboce zavrčel. Vypadalo to, jako by se tmavý vlk stáhl, ale najednou sklonil hlavu, vycenil tesáky a s napřeženýma drápama vyrazil na Šmouhu.
Šmouha se nedal a oba vlci se odkulili, snažili se jeden druhého zranit. Okolní vlci se jim váhavě ztratili z okruhu. Některá vlčata nadšeně poštěkávala,ale většina starších boj ignorovala nebo ho pozorovala úplně bez zájmu. Byli na takovéhle události zvyklí.
Mě to přišlo, že se ti dva chtějí roztrhat na kusy, tak jsem kolem nich váhavě pobíhal a přemýšlel, jak bych je mohl oddělit od sebe.Ale postupem času jsme si uvědomil, že pro všechno to štěkání, vrčení a škrábání si vlastně moc neudělají. Šmouha měl poškrábaný čumák, a černý vlk z několika míst krvácel, ale vážně zraněný nebyl ani jeden, Bylo to spíš jako zápas.
Začínalo být víc než jasné, že má Šmouha navrch. Nebyl tak mohutný, ale rychlejší a hbitější, a za každý utržený škrábanec udělal dva další.
Najednou se ten tmavý zastavil a přetočil se na záda, ukázal holé břicho a hrdlo. Šmouha otevřel tlamu a čelistma objal hrdlo vlka,ale bez jakéhokoliv stisku se zase postavil rovně a odstoupil. Tmavý vlk si stoupl a s ocasem mezi nohama se odplazil.
Myslele jsem, že bude muset opustit smečku, ale to neudělal. Ačkoli spal v noci opodál, nikdo se ho nepokoušel vyhnat, a příští den zase zaujal místo při lovu.
Příští den, dva jsem nad tím hodně přemýšlel; porovnával jsem, jak vlci a upíři zacházejí s neúspěšnými. Ve světě upírů je neúspěch hanba, a často to končilo smrtí. Vlci mají větší pochopení. Čest je pro ně důležitá, ale nezabijou člena smečky jen proto, že ztratil tvář. Vlčata musí podstoupit zkoušky dospělosti, stejně jako já Zkošky Smrti, ale při prohře je nečeká smrt.
Nejsem žádný expert, ale napadlo mě, že by se upíři mohli od vlků jednu, dvě věci naučit, kdyby je pořádně studovali. Je možné být hrdý i praktický. Kurda Smolt, i přes svoje chyby, měl v tomhle pravdu.




7.Kapitola - Upíří kníže
27.10.2007 - 11:22 | Phoebe Esteban | 6 - Upíří kníže
Uplynulo pár dalších dní. Byl jsem tak nadšený, že jsem naživu, že jsem si užíval každou chvíli. Skoro úplně jsem se uzdravil, i když mě ještě trochu trápily modřiny. Vrátila se mi síla. Byl jsem plný elánu a trpkosti (to říkával táta; ani nevím, co to znamená), celý dychtivý po postupu.
Sotva jsem si všímal zimy. Pomalu jsem si zvykl na štiplavý vítr a ledový sníh. Občas jsem se chvěl při extra silném větru, ale většinu doby jsem se cítil jako součást přírody, když jsem byl nahý jako divocí vlci.
Když jsem byl na nohou, byl jsem akceptován jako plnohodnotný člen smečky, a účastnil jsem se lovů - protože jsem byl rychlejší než vlci, vážili si mé pomoci. Pomalu jsem se dostával do jejich myšlení a komunikace. Nemohl jsem číst jejich myšlenky, ale většinou jsem tušil, na co myslí - podle toho, jak hrbí ramena, rozšiřují či zúžují panenky, nastraží nebo svěsí uši nebo ocas,vrčí nebo štěkají nebo kňučí.Když na lovu chtěl Šmouha nebo kterýkoliv jiný vlk, abych šel doleva nebo doprava, prostě se podíval a a cukl hlavou. Když vlčice chtěla, abych si hrál s vlčaty, něžně zavyla, a já věděl že mě volá.
Na druhou stranu se mi zdálo, že vlci rozumnějí všemu, co říkám. Sotva jsem mluvil - slova nebyly potřebná - ale kdykoliv jsem to udělal, naklonili hlavu na stranu a bedlivě naslouchali, pak odpověděli štěknutím nebo nějakým gestem.
Hodně jsme se stěhovali, to je pro vlky běžné. Očima jsem hledal Upíří Horu, ale ani jsem ji nezahlédl. To mě mátlo - důvod, proč se tu vlci sešli bylo zdržovat se kolem Hory a živit se zbytky, které jim upíři nechávali. Rozhodl jsem se na to Šmouhy zeptat, i když jsem měl pocit, že mou otázku nepochopí nebo neodpoví. K mému údivu, když jsem zmínil Upíří Horu, naježil srst na krku a zavrčel.
"Vy tam nechcete jít?" zamračil jsem se."Proč ne?"Šmouha jen znova zavrčel. Když jsem nad tím přemýšlel, muselo to být vampýrama.Vlci museli vědět o fialových útočnících, nebo prostě vycítili nebezpečí a drželi se od hory dál.
Musel jsem s vampýrama něco udělat,ale myšlenka na návrat do Hory mě děsila. Bál jsem se, že mě upíři zabijou, než dostanu šanci říct jim něco o vampýrech. Nebo by si mohli myslet, že lžu, a moje slovo by prohrálo proti Kurdovému. Jistě že jsem se musel vrátit, ale co nejvíc jsem to odkládal a namlouval jsem si, že na tu cestu ještě nejsem úplně v pořádku.
Moje tři zlomené prsty se uzdravily. Ošetřil jsem si kosti, co nejlépe to šlo - dost to bolelo! - a svázal jsem si je listy a dlouhou trávou. Palec na pravčce pořád divně trčel a bolel, když jsem s ním hýbal, ale skoro jsem to necítil.
Když jsem nelovil nebo si nehrál s vlčaty, hodně jsem přemýšlel o Gavnerovi. Sevřel se mi žaludek, kdykoliv jsem si vybavil jeho smrt, ale nemohl jsem nad tím přestat přemýšlet. Ztráta přítele je strašná, tragická věc, zvlášť když se to stane z ničehonic, bez varování.
Co mě na tom fakt zhnusilo bylo, že se to stát nemuselo. Kdybych neutíkal, nebo nevěřil Kurdovi, nebo kdybych zůstal a bojoval s Gavnerem - byl by naživu. Není to fér. Nezasloužil si zemřít. Byl to odvážný, věrný a srdečný upír, a skvělý přítel.
Občas když jsem nad ním přemýšlel, naplňovala mě zášť a přál jsem si, abych býval vzal ten nůž a Kurdu zabil, i když by to znamenalo mojí vlastní smrt v rukou vampýrů. Občas mě přemohl smutek a já si schoval obličej do dlaní a brečel jsem, přemýšlel jsem, co přimělo Kurdu udělat tak strašnou věc.
Vlci byli mým chováním zmateni. Pro své mrtvé moc dlouho netruchlili. KDyž ztratili společníka nebo vlče, chvíli smutně vyli a pak se vrátili k obvyklému životu. Nerozumněli mým výkyvům nálady.
Šmouha mě vzal ten večer na lov, aby mě potěšil. Normálně jsme samio lovit nechodili,ale smečka se připravovala na noc, tak jsme vyrazili bez nich.
Bylo skvělé být na vlastních nohou. Nevýhoda běhu se smečkou je organizace - když uděláte špatný krok a zkazíte lov, chovají se k vám s neúctou. Když jsme byli sami se Šmouhou, mohli jsme se hnát po libosti a kam jsme chtěli. Nezáleželo, jestli něco chytíme - byla to zábava, ne sport.
Stpovali jsme pár mladých, rozpustilých sobů. Nečekali jsme, že bychom je mohli chytit, ale byla zábava je honit. Myslím, že to na nás poznali, protože se najednou otočili, rozběhli na nás a oklikou utíkali dál. Běželi jsme za nima asi čtvrt hodiny, když se dostali na kopec a zastavili se, aby zavětřili. Vyběhl jsem za nima, ale Šmouha zavrčel a stáhl mě zpátky.
Zastavil jsem se a přemýšlel jsem, co se děje. Šmouha stál a nasával jako sobi. Když se otočili a vyrazili pryč, podrazil mi hlavou nohy a zavedl mě do blízkých keřů. Rychle jsem ho následoval, věřil jsem jeho skvělým smyslům. Našli jsme keř, který nám zajišťoval výhled na kopec, a zalehli jsme.
Uplynula minuta. Dvě. Pak se na kopci objevila postava. Moje oči byly dobré jako dřív a já vzdálenou postavu poznal hned - pan Hroozley!
Nadšeně jsem si stoupal a otevřel jsem pusu k pozdravu. Šmouhovo dlouhé zavrčení mě zarazilo. Měl ocas mezi nohama, přesně jako kdykoliv, kdy byl vystrašený. Rád bych šel pozdravit starého přítele, ale bylo mi jasné, že by se tak Šmohua nechoval bezdůvodně.
Ležel jsem vedle vlka a upíral jsem oči na kopec, a brzo jsem pochopil jeho strach: za panem Hroozleym pochodovalo pět dalších upírů, a úplně vzadu s ostrým, naleštěným mečem šel budoucí kníže a zrádce - Kurda Smolt!